Bez osvětlení stavby neexistují

Sportovní hala od studia Grido, architektura a design, s. r. o., rozvíjí kulturní prostor v Řevnicích už od roku 2023. Poutá svou elegancí, důrazem na funkčnost, odkazem na českou architekturu 30. let. Celkový architektonický výsledek zdaleka není triviální, k čemuž nepochybně přispívá i zajímavě řešené osvětlení. Autorem pozoruhodného projektu, který má na kontě významná architektonická ocenění, je Ing. arch. Peter Sticzay-Gromski. Právě s ním jsme si povídali.

Na první pohled by se mohlo zdát, že je schéma areálu poměrně jednoduché – víceúčelová sportovní hala se zázemím a parkovištěm. Přesto je architektonický výsledek skutečně dechberoucí. Co jsou podle autora zásadní prvky či pilíře, na nichž tento projekt postavil a které tvoří jeho výjimečnost?

„Základními pilíři každé úspěšné stavby jsou pochopení zadání, komunikace s investorem a potom průmět vlastních ambicí do poměrně úzkého prostoru, který se vám nabídne ve skulině mezi utilitárními potřebami investora a jeho peněženkou. Je to podobné, jako byste se měli trefit z luku do jablka ve vzdálenosti pětadvaceti metrů,“ vysvětluje Ing. arch. Peter Sticzay-Gromski.

V souvislosti s otázkou mířenou na výjimečnost a ojedinělost podotýká, že pro architekta je výjimečná každá stavba, která se dokončí a zrealizuje podle jeho konceptu. „Veřejnost nebo uživatelé stavby ale výjimečnost počinu poznají až za několik let, kdy usedne prach ze stavby a upadne první klika na vstupních dveřích. Teď je to jenom uměle vyolaný mediální zájem – nic víc,“ dodává podle nás až příliš skromně a věcně, protože elegantní stavba rozvíjí nejen sousední školu, ale i celou Školní ulici jako plnohodnotný kulturní prostor města.

Zajímá nás, jaké bylo zadání klienta a jak dlouhá pak byla cesta k finální podobě projektu… „Zadání klienta bylo postavit v městečku u Berounky na stísněné ploše bývalých tenisových kurtů sportovní halu v maximálním rozměru – to znamená použitelnou pro házenou a florbal. Včetně dvou menších sálů pro relaxační cvičení a spinning a taky s menším parkovištěm pod halou,“ říká architekt Peter Sticzay-Gromski. Cesta ke kolaudaci objektu je podle něj proces, kterým končí první etapa – etapa vzniku díla. „Tento proces je vždy velká tryzna pro všechny účastníky. Pokud se ale rozejdou v míru a můžou se spolu potkat ještě u další jiné stavby, je to vždy malé vítězství, protože finální podoba navrženého objektu vzniká právě v procesu stavby – ne na papíře architekta. Realita je zpravidla úplně odlišná a ani velezkušený architekt ji dnes nedokáže předem anticipovat. To je nevýhoda dnešní unáhlené doby.“

Architekt má reflektovat svou dobu

Sportovní hala byla osazena do zahuštěné, víceméně rezidenční zóny. Jak náročné to pro autora projektu bylo a do jaké míry právě daný prostor a jeho okolí ovlivnily vzhled objektu? „Ne, nebylo to náročné,“ konstatuje architekt. Vysvětluje, že architektura na rozdíl od designu musí především vycházet z kontextu místa, ulice, města. Její vnější vzhled se stává součástí lokality. „Je proto hlavní odpovědností architekta připravit stavbu pro tento úkol. Jeho individuální ambice musejí být skloubeny s utilitárními potřebami klienta a také s veřejnou funkcí fasády směřující do ulice. Architekt je na to ‚trénovaný‘ po celý svůj profesionální život. Nejde se to naučit v kurzu za dva týdny. Převážně rezidenční zástavba vilové čtvrti kolem haly v Řevnicích je tvořená izolovanými zahradními objekty, které mají kolem sebe vždy pergolu, terasu nebo třeba arkýř, čímž organicky ‚rozpouštějí‘ svoji hmotu do prostoru pozemku. Vzniká kompozice, která je od doby Franka Lloyda Wrighta a Louise Sullivana pociťována víceméně jako příjemná. Proto jsme si řekli, že by to mohla být dobrá figura k inspiraci,“ říká architekt.

O stavbě sportovní haly se v médiích píše také v souvislosti s tím, že odkazuje na architekturu 30. let. Zajímá nás, v čem konkrétně tento odkaz spočívá. Nicméně Peter Sticzay-Gromski toto slovní spojení uvádí na pravou míru: „Stavba by neměla odkazovat k ničemu, co není současné, jinak to není architektura, ale filmová kulisa. Snažíme se vyjadřovat především současným způsobem. Architekt by měl reflektovat svoji dobu. Tu, ve které žije. Ne doby minulé. Města v poberounské kotlince byla formována nejprve secesí a potom modernou, která vyústila do předválečného funkcionalismu. Z něj vzešly vzory architektů, kteří byli i naší inspirací. Byl jsem ‚vychován‘ v pražském Sialu, v ateliéru, kde architekti věřili, že dům se má komponovat jako stroj a že je důležité, aby objekt navenek prozrazoval co nejvíce o svém obsahu. Takže i tato stavba se snaží být tímto způsobem pro chodce srozumitelná a on se i díky tomu na ulici cítí dobře.“

Navzdory rozlehlosti objektu se podařilo potlačit dojem monolitu. „Měřítko haly jsme rozmělnili tak, že jsme halu zapustili do svahu a oddělili obslužné prostory – zázemí – od obsluhovaných, tedy tělocvičen. A každému prostoru jsme podle jeho významu přičlenili jinou výšku. Přesně tak, jak jsme to pozorovali na zahradních vilách kolem,“ upřesňuje autor projektu.

Osvětlení a sportovní stavby

Architekt Peter Sticzay-Gromski říká, že při dokončování interiéru museli také přihlédnout k omezenému finančnímu rozpočtu klienta, který po dobu výstavby ovlivnily zejména postcovidové nárůsty cen materiálů, nedostatek pracovní síly a turbulentní ceny energií. „Proto jsme hledali způsob, jak z toho vyjít ven, ale zároveň nesnížit standardy haly. Nakonec jsme se rozhodli pro přiznání všech technologií i materiálů v takovém brutalistním pojetí.“

Když otevřeme oblast řešení osvětlení, na úvod podotýká, že u sportovních staveb je osvětlení a volba mezi umělým a přirozeným jedním z nejdůležitějších témat. Výkonnostní indoorové haly jsou podle pana architekta dnes již v podstatě černými kobkami, v nichž se přírodnímu slunci snaží vyhnout. „Ale řevnická hala je prostor určený především pro děti z vedlejší základní školy, a proto bylo důležité přírodní osvětlení v určité formě a rozsahu ponechat. Aby osvětlení ani oslunění nebránily při výuce a trénincích, museli jsme ho proměnit v nepřímé a difuzní. K tomu nám nejvíce pomohlo horní – bazilikální – přisvětlení, které se po spuštění stropu stalo najednou nepřímým. Vznikl tak podobný efekt jako v katedrálách, kde rozptýlené světlo přichází shora, aby vysoký prostor ještě více odhmotnilo a nezasahovalo přímo do církevního rituálu. V našem případě je horní osvětlení umístěno po celém obvodu haly. Proto se občas a z určitých míst zdá, jako by světelné paprsky strop haly ‚uřízly‘. Ten pak takto uvolněný levituje nad hlavami v prostoru. I když je světlo pružné, když mu postavíte do cesty rám okna nebo sloup stropu, ne vždycky dokáže překážku obtéct, ‚zacelit jizvu‘ a při osvětlení palubovky ‚nepřekážet‘. Tuto schopnost obtékání překážek lze posílit difuzním světlem. Proto jsme začali přírodní světlo ‚štípat‘ perforovanými plechovými lamelami, kterými jsme zvenku obložili horní světlíky. Vhodnou velikostí a hustotou děr v plechových lamelách se světlo natolik ‚rozechvělo‘, že se potom dokázalo obtočit kolem rámu okna a sloupu tak, že na palubovce nevznikaly ‚zebrovité‘ projekce. Takto vytvořený – v podstatě inženýrský – detail se stal přirozenou dekorativní krajkovinou límce střechy haly,“ vysvětluje úchvatnou práci se světlem architekt Peter Sticzay-Gromski. A doplňuje, že dodavatel svítidel, který s nimi pracoval i na návrhu, je firma Ledex, s. r. o.

A co pro něj bylo v rámci projektu osvětlení největší výzvou a jak vnímá roli světla v architektuře? „Bez osvětlení – a to jak přirozeného, tak umělého – stavby neexistují, protože je nevidíme. To, co vidíme a vnímáme jako architekturu, je odraz světla od hmoty, kterou jsme pomáhali tvarovat. Proto samotné nakreslení dispozice domu a potom zvednutí 2D návrhu do výšky pater není architektura. Architektura je nádoba, ve které světlo někde zůstává a někde se odráží takovým způsobem, že je nám z toho dobře. Bohužel k tomu ještě objekt musí splňovat trilion dalších podmínek.“

Autor: Klára Antošová
foto: alexshootsbuildings.cz