Duel: Denní světlo

Denní světlo bylo po staletí využíváno jako primární světelný zdroj v interiéru a stejně tak jako implicitní součást architektury prakticky od jejích prvopočátků. Je to nejen funkční, estetický, ale i psychologický činitel. Přirozené světlo podléhá mnoha vnějším vlivům, které nelze ovlivnit, jako jsou klima, počasí, znečištění, … Co však ovlivnit lze, je osvětlení denním světlem v místnosti. Což je úkol pro architekty a projektanty. Jaká hlediska přitom musejí brát v potaz? Jakými způsoby pracují se světlem? A co je z jejich pohledu nejideálnější k využití přirozeného světla? O tom jsme se bavili s Ing. arch. Janou Mastíkovou a s Petrem Váňou.

Když se vás zeptám na pojem „denní světlo“… Co vám na první dobrou evokuje? Jaké myšlenky vám začnou běžet hlavou?

Jana Mastíková: Denní světlo je základním prvkem života. Mnozí z nás si ho ani neuvědomují, bereme ho jako samozřejmost, což ale není případ některých zemí, například těch severských. Jsem vděčná, že žiji v Praze, kde máme dostatek světla. Například při procházkách po Manhattanu nebo Šanghaji si člověk až fyzicky uvědomí, co znamená mít méně denního světla. My si to zde možná neuvědomujeme, ale mnohé národy považují denní světlo za luxus.

Petr Váňa: Moře, slunce, dovolená. Nebo malířský ateliér prostoupený měkkým světlem. Nejlépe v Provence.

Zdroj denního osvětlení je klimatický jev a jako projektant nebo architektka ho prakticky nemůžete ovlivnit. Co vše naopak můžete skrze své profese ovlivnit? Jaké jsou pro vás osobně zásadní body, jimiž se při své práci s denním světlem řídíte?

J. M.: My jako urbanisté v Loxia rádi pracujeme na velkých projektech, které určují, zda bude v bytech dostatek denního světla. Zásadou dobrého urbanismu je vytvářet dostatečně vzdušnou zástavbu, aby nebyla přehnaně hustá jako třeba na pražských Vinohradech, kde se musí svítit i přes den, zejména v přízemních bytech. Když urbanista naplánuje příliš úzké ulice, architekt toho už moc nezmůže. Interiér bude vždy limitován velikostí okna a možnostmi rozvržení místnosti. Důležité je tedy myslet na to už při plánování.

P. V.: S denním světlem pracuji jako s výchozím stavem pro návrh umělého osvětlení. Zkoumám tedy, jestli je ho málo nebo hodně. A protože je ho obvykle málo a já potřebuji, aby ho bylo hodně, společně s architektem hledáme způsoby, kterak toho dosáhnout. Nabízejí se velká okna, pokud to lze, střešní okna, zvýšení odraznosti vnitřních ploch v místnosti včetně nábytku, …

Jak pracujete s různými zdroji denního světla v budovách? Co považujete za důležité? Přímé sluneční záření, difuzní světlo? Nebo snad světlo odražené od okolí?

J. M.: Pro nás je klíčové, aby budovy měly dostatečně velká okna. Přímé sluneční světlo je nejpřirozenější zdroj osvětlení. Všechno ostatní, jako jsou světlovody nebo odrazy, jsou pouze pomocné nástroje, které světlo „dohánějí“. Šikovný architekt s tím dokáže pracovat, ale my dáváme důraz především na přirozené světlo.

P. V.: Z mého pohledu by měl být kladen důraz na co nejpřirozenější distribuci světla. Mám tedy na mysli zejména okna a světlíky.

Jaké techniky používáte k co nejefektivnějšímu využití přirozeného světla v místnostech?

J. M.: Záleží především na barvách a materiálech v interiéru. Bílá výmalba, světlý strop a podlaha místnost opticky zesvětlí. Naopak tmavé barvy – sytě rudé stěny nebo tmavý nábytek – místnost zatmaví. Z hlediska výtvarné kompozice je důležité nechat zadní stěnu tmavou, aby se místnost nezdála stísněná. Pokud tedy chcete více světla, zvolte světlé odstíny a materiály, které světlo odrážejí.

P. V.: Měla by to být vlastnost stavby, aby nebylo možné nějaké zařízení odnést – a tím ten efekt zlikvidovat. Za mě je to především zvýšení odrazností ploch. A již zmíněné světlíky a světlovody.

Jakým způsobem propojujete interiér s exteriérem z hlediska denního světla?

J. M.: Snažíme se co nejvíce propojovat interiér s exteriérem prostřednictvím francouzských oken. Tato okna, která sahají od podlahy ke stropu, jsou ideální na balkonech. Bohužel často vyhrávají úspory nad kvalitou, což nás nutí přidávat parapety, které snižují množství skleněné plochy. Přesto je francouzské okno pro mě geniální vynález. Umožňuje sledovat dění na ulici a propojuje nás s okolním světem lépe než okno s parapetem.

P. V.: Pokud stavba nestojí na opuštěném místě bez stromů, pak se vždy musí počítat se zastíněním okolními stavbami nebo stromy.

Jak pracujete s různými materiály v interiéru, aby byl výsledek co nejoptimálnější z hlediska denního světla?

J. M.: To záleží na požadavcích klienta. Někteří lidé mají rádi více světla, jiní preferují méně osvětlené prostory. Pokud klient žádá světlý byt, volíme světlé barvy a materiály, které odrážejí světlo, jako jsou lesklé povrchy nebo zrcadla. Tyto materiály mají však své nevýhody – jsou náročné na údržbu. Pokud klient naopak preferuje tmavší prostory, pracujeme s tmavšími dýhami a materiály.

P. V.: Jak jsem již uvedl, je to o odraznostech materiálů použitých k výmalbě stěn a stropů, barevnosti, a tedy i odraznosti podlahové krytiny. A v neposlední řadě o barevnosti nábytku. Ideální by bylo, kdybychom tohle všechno znali v okamžiku, kdy začínáme dělat výpočty všech druhů osvětlení – tedy v úrovni projektu pro stavební povolení –, což, jak lze tušit, je velká iluze.

Mění se nějak přístup k dennímu světlu s ohledem na pracovní styl a moderní technologie? Například počítače, které vyžadují zastínění místností i během dne?

J. M.: Ano, určitě. I v naší kanceláři se občas setkáváme s nadbytkem světla. Předokenní žaluzie jsou v těchto případech neocenitelné. Nejenže regulují světlo, ale také pomáhají chránit před přehříváním místností. Často je doporučujeme i našim klientům, protože stínění interiérů musí být pohodlné a funkční.

P. V.: To je strašně těžké. Na jedné straně chápu potřeby lidí nemít příliš jasné prostředí u monitoru, na straně druhé mě ČSN 124 64-1 pro umělé osvětlení pracovních prostorů nutí k nesmyslně vysokým hodnotám umělého osvětlení pracovišť s monitory. Proto – abychom vyhověli zmíněné normě a zároveň potřebám lidí – pracujeme se stmíváním osvětlení na nějakou definovanou mez. Tím dáváme člověku možnost upravit si pracovní prostředí podle svých potřeb. Což se samozřejmě týká i zastínění oken žaluziemi, které si také nastavíte tak, jak vám to bude vyhovovat. Pokud jde o pracoviště jednoho nebo dvou lidí, pak je to celkem snadné. Horší to bývá ve velkoprostorových kancelářích nebo v dispečerských halách. Tam je to o dlouhodobém ladění přijatelné úrovně obojího osvětlení, které vyhovuje všem.

Jak vnímáte současný trend velkých prosklených ploch v architektuře?

J. M.: Francouzské okno je skvělé, ale nemělo by zabírat celou stěnu. Je třeba nechat prostor i pro nábytek. Prosklené fasády mohou působit trendy, ale jejich údržba a chlazení jsou náročné a neekologické. My dbáme na rovnováhu mezi sklem a zděnou fasádou – je to udržitelnější i praktičtější.

P. V.: Asi by mělo být všeho s mírou. Je nejspíš trochu protismyslné udělat velké okno, které mi dá spoustu denního světla, které ale vzápětí zastíním kvůli velkým tepelným ziskům, čímž přijdu o to denní světlo, které pak musím nahradit umělým. A to umělé světlo mi vytvoří tepelné zisky, které musím také uchladit.

Jaký je váš přístup k otázce oslunění budov a tepelnětechnickým normám?

J. M.: Rozhodně preferuji vyvážený přístup. Loxia za sebou nemá žádnou celoprosklenou budovu, protože takové stavby považujeme za neudržitelné. Například při navrhování radnice Prahy 12 jsme použili pásová okna s parapety, což bylo funkční a esteticky přijatelné.

Do jaké míry vás při práci omezují normy, které nařizují limity osvětlení denním světlem?

P. V.: Především si řekněme, s čím vlastně pracujeme. ČSN EN 17037 Denní osvětlení budov, což je norma pro denní osvětlení, rozeznává tři úrovně osvětlení: nízkou 300 lx, střední 500 lx a vysokou 750 lx. Tím to končí. Nedefinuje však, pro jaké činnosti je která úroveň vhodná. Podle ČSN 124 64-1 hodnotíme, jestli je úroveň denního osvětlení vyhovující nebo ne, a na základě toho zvyšujeme intenzitu umělého osvětlení o jeden stupeň. Například v učebně výtvarné výchovy z 1 000 lx na 1 500 lx. Už ta základní hodnota je šílená, natož zvýšená. Ale to je jiný problém. Jak zjistím, že mám zvýšit úroveň umělého osvětlení? Výpočtem denního osvětlení. Pokud zůstanu ve školní třídě, pak vyhláška 160/2024 Sb. v příloze č. 3 praví, že prostor s denním osvětlením musí splňovat minimálně tyto hodnoty: Pro svislé a šikmé osvětlovací otvory vyjádřené cílovým činitelem denní osvětlenosti DT = 2 % na 50 % posuzovaného prostoru a zároveň minimálním cílovým činitelem denní osvětlenosti DTM = 0,7 % na 95 % posuzovaného prostoru. Čili tu nízkou úroveň, ale bez vztahu k tomu, o jakou pracovní činnost vlastně jde. Takže docela klidně mohu spočítat, že úroveň denního osvětlení je vyhovující, navrhnu umělé osvětlení podle základní úrovně – a špatně. Protože kdybych provedl výpočet na kteroukoli vyšší hodnotu, nemuselo by už být denní osvětlení vyhovující a umělé osvětlení by se muselo zvýšit o jeden stupeň. Myslím si, že je opravdu nutné přiřadit pracovním činnostem odpovídající úroveň denního světla, abychom nepočítali nesmysly. A zároveň by možná byl užitečný pohled na světlo jako takové… Bez ohledu na to, jestli je denní nebo umělé. Prostě na psaní potřebuji 500 lx a je jedno, jestli to bude od okna nebo od svítidla. To by mohl být základní úhel pohledu, od kterého by se odvíjelo všechno ostatní.

Jak vás při navrhování ovlivňují okolní prostředí a kontext výstavby?

J. M.: Při navrhování stavby je nutné respektovat okolní prostředí. Pokud máme úzkou ulici, musíme dbát na výšku budov, aby nepůsobily masivně a nebyly negativně vnímány. Například na pražském Starém Městě si nelze dovolit více než čtyři patra, zatímco na širších sídlištích můžeme mít až patnáctipatrové budovy.

Jak často se setkáváte s nátlakem klientů, kteří chtějí maximálně využít plochu na úkor světla a architektonických zásad?

J. M.: Chápu to. Ceny pozemků jsou vysoké a povolovací procesy složité. Klienti chtějí využít prostor na maximum, ale my se snažíme, aby to bylo v souladu s požadavky na denní osvětlení. Dobří architekti se s těmito výzvami vypořádají a navrhnou projekt tak, aby byl funkční i estetický.

P. V.: Moc často se s tím nepotkávám a výjimky obecně nikdy dost dobře neposlouží dané věci. Buď na to, co chci dělat, mám vyhovující prostory, nebo radši dělejme něco jiného. Každá výjimka je zhoršením běžného stavu. A to zhoršení dopadá na lidi, kteří v takovém prostoru musejí vykonávat nějakou činnost. Mnohdy na úkor vlastního zdraví, protože jinam ta výjimka nepovede.

Jaký vidíte vývoj v oblasti izolačních skel a jejich vlivu na propustnost denního světla?

J. M.: Trojsklo je podle mě maximum. Více vrstev snižuje propustnost denního světla, což je problém, protože světlo je pro nás – stejně jako pro rostliny – zásadní. Doufám, že se propustnost denního světla v budoucnu nezhorší, protože nyní máme tento parametr nastavený velmi dobře.

P. V.: Pokud se dočkáme nižších tepelných zisků při větší ploše oken, pak to bude krásné nejenom pro vyšší úroveň denního osvětlení, ale pro celkové snížení energetických i pořizovacích nákladů, protože nebudeme muset zvyšovat hladinu umělého osvětlení větším počtem svítidel, více chladit, tím zvyšovat spotřebu elektrické energie a tak dále.

Autor: Klára Antošová