Každý projekt je dobrodružství, které stojí za to

Světoznámá ikonická architektka prof. Ing. arch. Eva Jiřičná, CBE, a Ing. arch. Petr Vágner patřící mezi architektonickou špičku a více než čtvrt století za značkou AI • DESIGN. Architektonický ateliér patří k těm nejprestižnějším a má za sebou takové realizace, jako jsou pražský Hotel Josef – první designový hotel ve střední a východní Evropě, rekonstrukce kostela sv. Anny, Kulturní a kongresové centrum ve Zlíně a mnoho dalších. Je nám velkou ctí a potěšením, že nám Eva s Petrem nejen poskytli rozhovor, ale budou také hlavními hosty konference Světlo 2025.

Studio Architecture Interior Design jste spoluzakládali v roce 1999. Jak vůbec vznikla vaše spolupráce? Vybavujete si první setkání?

Petr: Na vysoké škole jsem měl dvě hlavní ikony, což byli Jan Kaplický a Eva. Takže když jsem se dozvěděl, že Eva nabízí možnost stáže ve svém londýnském ateliéru, hned jsem jí napsal. Neodpovídala, takže jsem to vzdal. Když ale měla přednášet v Brně, udělal jsem si portfolio a vydal se tam. Podařilo se mi k ní dostat, přestože s ní chtěl mluvit snad každý a stála se na ni fronta. Prolistovala si portfolio a řekla mi, že se ozve. „Tak to se asi moc nepovedlo,“ říkal jsem si v duchu a odjel na hory, abych se z toho vyléčil. Po návratu jsem si pustil záznamník – a tam tři vzkazy: První byl: „Tady je Eva Jiřičná. Přemýšlela jsem o tom, ozvěte se, možná bychom něco potřebovali.“ Druhý vzkaz: „Volám znovu, ozvěte se.“ Třetí: „Nevím, jak to vidíte, ale kdybyste mohl, přijeďte.“ Za dva dny jsem jel autobusem do Londýna. A začal u Evy pracovat jako stážista.

Eva: Tenkrát byla vyhlášena soutěž na interiéry Tančícího domu, který navrhl Frank Ghery. Učila jsem na UMPRUM a říkala si, že nechci brát práci kolegům z Česka, kteří kvůli komunismu neměli tak dlouho možnost nic tvořit. Ale tady šlo o mezinárodní projekt, do něhož nebyl přizván žádný český architekt. Takže jsem to vnímala jako možnou příležitost. A protože byl Petr z Prahy, věděla jsem, že by bylo šikovné mít někoho, kdo tam žije. To byl jeden z důvodů, proč jsem ho tehdy poprvé pozvala do své londýnské kanceláře. A zároveň začátek naší spolupráce.

Osobně vnímám vaše realizace jako kombinaci vysoké elegance, futurismu, určité křehkosti a jemnosti se zřetelným vyjádřením síly a energie… Když jste spolu začínali pracovat, měli jste definované nějaké vize a směřování?

Eva: Na rozdíl od mnoha architektů, kteří mají naplánovanou nejenom architekturu, ale také cestu do budoucna, nejsem ten typ. Vždycky spíš reaguju na okolnosti, které se kolem mě vytvoří, a snažím se udělat to nejlepší, co za té situace můžu. Byla jsem tak vychovaná, protože když jsem vyrůstala, člověk moc plánovat nemohl. Nesměli jsme nikam vycestovat, ze školy nás prakticky neustále vyhazovali a drželi v šachu tím, že když nevstoupíme do strany, dostaneme umístěnku bůhvíkam do zapadákova. Takže plánování za komunismu jako by neexistovalo. Já jen toužila po tom někam vyjet, abych viděla, co se děje za tou železnou oponou. Všechno bylo takové tajemné… V roce 1967 byl v Praze Mezinárodní kongres architektů a já se setkala s architektem z architektonického oddělení GLC (Greater London Council, pozn. red.). Bavili jsme se o tom, jak u nás stavíme mateřské školky ze standardních panelových systémů. On říkal, že na něčem podobném pracují v Londýně a jestli bych k nim nechtěla na výměnný pracovní pobyt. Trvalo rok, než jsem dostala výjezdní doložku. Odjela jsem do Londýna a za tři neděle přišla invaze. Z velvyslanectví mi přišla zpráva, že mě zpátky do Česka nechtějí. A můj bratr, který tehdy v Anglii sbíral borůvky, aby si vydělal na kurz angličtiny, mi řekl, že se nevrátí, protože by ho na tři roky poslali na vojnu a už nikdy by nevystudoval. Takže jsme zůstali v Londýně. Musela jsem si najít jinou práci, protože v té stávající jí bylo stále méně. A já se snažila – tak jako v celém svém životě – udělat to nejlepší, co jsem mohla. Žádné velké plánování…

Ani s Petrem jsme na začátku nic neplánovali. Snad jen to, jak bychom co nejlépe realizovali interiéry Tančícího domu, kdybychom tu soutěž vyhráli. No a pak jsme ji vyhráli. Řešili jsme interiéry sídla firmy Andersen Consulting ve třech podlažích tehdejší novostavby. A já zjistila, že v Praze nic nejde. Všichni říkali, že takhle příčka nejde udělat, že ty skleněné dveře nejdou takto udělat, … Všechno byl zkrátka problém a nebylo to jednoduché. Mezitím Petr musel dostudovat, jít na vojnu... Od prvního setkání v Londýně to trvalo, než jsme se sešli při práci na Hotelu Josef.

Petr: Během vojny jsem s Evou spolupracoval dál, konkrétně na projektu Nové oranžerie na Pražském hradě. A pak přišel projekt Hotelu Josef. Pamatuji se, že jsme vedli jednání s investorem a Eva se pak na mě obrátila: „Chtěl bys to dělat?“ Popravdě jsem řekl, že by mě to bavilo. A ona na to: „Tak to zkusíme a uvidíme.“ Novostavba Hotelu Josef je pro mě doteďka nejvíc, co jsem kdy dělal… O dva roky později jsme začali pracovat na projektu rekonstrukce gotického kostela svaté Anny v Praze. V areálu kostela jsme přitom objevili volnou půdu, tak tam vzniklo sídlo naší kanceláře, kde jsme dosud. Jsou tam trochu bojové podmínky, není tam moc světla, v létě strašné vedro a v zimě chladno. Ale je nám tam dobře.

Petře, vybavujete si, kdy jste poprvé na vlastní oči viděl nějakou Evinu realizaci? Jak na vás zapůsobila?

Petr: Než jsme začali spolupracovat, znal jsem její realizace z fotek. Měla svůj styl, který mě oslovoval. Ale pro mě byl velmi důležitý moment, když jsem v Londýně mohl vidět Evinu realizaci interiéru v Knightsbridge, kterou dělala pro Josepha Ettedgui, módního návrháře a majitele sítě obchodů Joseph. Když jsem do toho bytu přišel, říkal jsem si: „To je přesně ono, to je prostě úžasné!“ Bylo to velmi silné, Evin styl práce mi byl nesmírně blízký a je tomu tak dodnes. Takže my jsme si nikdy nemuseli definovat nějaký náš styl.

Ve vašich projektech nekladete důraz jen na funkčnost prostoru, ale také na estetiku, na emoce, které bude prostor vyvolávat… Co vše v rámci prostoru vytváří emoce?

Eva: Prostor sám o sobě je definovaný jakýmisi dimenzemi – jak je vysoký strop, jak jsou od sebe vzdálené stěny nebo jakékoli fyzické překážky. Když pak člověk začne ten prostor vnímat, myslím, že první vjem je světlo. To vytváří pocit, jak se tam člověk cítí. Když vejdete z exteriéru, kde je světlo, do tmavého prostoru, tak je to velice nepříjemný prostor. Když přijdete z ulice plné života, světla a vzduchu do prostoru, který vyzařuje klid, je to zase spíše úleva. Architekt musí zkrátka přemýšlet o tom, jaká je funkce interiéru, a podle toho navrhovat. A vnímat to i během procesu. Musí se zabývat tím, co se v tom interiéru podvědomě odehraje v nitru člověka. Že je v interiéru nerezavějící ocel, socha, pohodlná lavice, toho by si člověk ani neměl moc všimnout. To by mělo být víceméně součástí pozvolného smiřování se s tím, že se odehrála jakási změna a že on je teď v jiném prostoru než v tom, ve kterém byl, než vešel. Ten prostor se s ním jakýmsi způsobem mění. Architekt by si měl neustále uvědomovat, co bude důsledkem toho, že něco načmáral na papír a vytvořil jakýsi návrh prostoru. Měl by neustále myslet na to, že do toho prostoru pak postaví uživatele, nechá je ten prostor vnímat a používat. Teď je otázka, kolik dát lidem v prostoru volnosti, aby je nesevřel do jakési svěrací kazajky, která vyvolá pocit, že v tom prostoru nemůžou dělat nic jiného než sedět nebo stát v kleci. Anebo naopak poskytnout volnost k přetvoření prostoru, možnost vnímat ho úplně jinak za různých okolností a tak dále.

Dalo by se definovat, co je ve vaší tvorbě pomyslnou DNA?

Petr: Usilujeme o jednoduchost, která v sobě nese eleganci. Naše prostory často připomínají klidnou čistou skořápku, v níž se objevují výrazné živé akcenty – ať už v podobě barev nebo tvarů. S maximální pečlivostí dbáme o každý detail, aby výsledek působil vizuálně lehce a precizně. Klíčovou roli přitom hraje světlo. Je alfou a omegou naší práce, protože právě světlo definuje prostor a určuje vnímání barev.

Říkáte, že „věříte v sílu světla“. Co si pod tím mám představit?

Eva: Bez světla jsme v úplné tmě. Čili něco slyšíme, něco můžeme nahmatat. Můžeme si být vědomi přítomnosti nějakého tvaru, materiálu, lidí a tak dále. Ale světlem se vytváří fyzický tvar prostředí, ve kterém jsme. Začneme ho vnímat. To se vztahuje jak k interiéru, tak k exteriéru. Když si doma rozsvítím jen jednu lampu, u které si čtu knížku, ale jinak je tam příšeří, je to něco úplně jiného, než když svítí světlo shora. A když se třeba teď podívám z okna, je tady typický mlhavý Londýn. Všechno vypadá úplně stejně, protože mlha vytvoří rozptýlené světlo. Nevím, jestli je slunce nalevo, napravo nebo nade mnou. Ale jak vysvitne, najednou jsem buď ve stínu, nebo ve světle. Vznikne kontrastní prostor. Světlo je tedy víceméně hlavní element, který fyzický prostor dotváří a mění. Ovlivňuje tak, jak se v něm cítíme. Zatímco v exteriéru světlo neovlivníme, v interiéru má člověk možnosti, jak si částečně vytvořit světelné podmínky uměle.

Petr: Nedávno jsme třeba připravovali v pražském Savarinu výstavu Alfonse Muchy, kde je světlo to, co určuje prostor. Můžete ho nasvítit buď nepřímo – decentně –, nebo ostrým světlem – bodově. A světlo dokáže udělat s atmosférou úplné divadlo. To je to, s čím si rádi hrajeme. Na Rohanském nábřeží jsme dokončili administrativní budovu pro Sekyra Group. V recepci máme na stěně organický motiv, který má tři druhy osvětlení. Díky tomu se v různých částech dne světlo různě kombinuje a dojem se pak násobí.

Jakým způsobem rádi pracujete se světlem – s denním a umělým?

Petr: Kdykoli je to možné, snažíme se do našich prostor přivést co nejvíce denního světla, protože právě v něm se lidé během dne cítí nejpřirozeněji a nejpohodlněji. Například ve Zlíně jsme navrhli další budovu Univerzity Tomáše Bati – osmipatrovou fakultu složenou ze dvou objektů, mezi nimiž se nachází úzké, přibližně 4,5 metru široké atrium. Přesto je díky velkému světlíku krásně prosvětlené, což umožňuje, aby se lidé mohli co nejvíce pohybovat v přirozeném světle. I proto navrhujeme budovy s velkými okny, která maximalizují přístup denního světla. Momentálně pracujeme na rekonstrukci ostravského mrakodrapu, kde jsme využili celoplošné prosklení přes celou výšku podlaží. Protože jsou jednotlivá patra poměrně nízká, bez dostatečného množství světla by mohlo jejich prostředí působit stísněně. Denní světlo je pro nás zásadní, ale i umělé osvětlení hraje důležitou roli. Klíčem je správná volba jeho barevnosti – příliš studené světlo totiž nepůsobí příjemně a může narušit atmosféru prostoru. Při každém projektu je proto výzvou najít dokonalou rovnováhu mezi různými zdroji světla. Občas je to boj, aby světlo dobře fungovalo.

Mnoho architektů preferuje v interiérech rozptýlené světlo. Pracujete s ním rádi?

Eva: Já ne. Mám docela ráda světlo, které vrhne stín. Zrovna dneska ráno jsme řešili vizualizaci, u které jsem si nebyla jistá, jestli autor dobře pracoval s vlastním stínem a navrženým stínem při pohledu zvenku dovnitř budovy. Já mám radši konstrukty a kontrasty. Rozptýlené světlo vytvoří opak. Tvary se víceméně ztratí. Když tím chce člověk něco vyjádřit, je to někdy užitečné. Ale jinak si nemyslím, že je pro architekturu rozptýlené světlo nějak důležité.

Co je pro vás největší výzvou, když začínáte nějaký projekt?

Petr: Když to vezmu s trochou nadsázky, projekty mají své fáze: úvodní nadšení, vystřízlivění a pak, když něco špatně dopadne, hledání viníků. A nakonec ocenění zúčastněných i nezúčastněných. Každý den a každá nová zakázka mají pozitivní náboj. Když cítíme, že jsme s klientem na stejné vlně, je to o to víc osvěžující. Diskutujeme a projekt se někam posouvá.

Eva: Někdy člověk ví, co bude ta nejtěžší část projektu, a obává se toho. Ale občas taky mohou být ty nejtěžší části úplně jinde, než si na začátku představujete. Snažíte se z projektu udělat komplexní dílo a někdy třeba dojdou peníze. Jindy narazíte na to, že někdo něco neumí udělat. Pak to třeba chce klient trošku jinak nebo máte problémy s nějakým povolením a tak dále. Projdete si takovou sérií různých bitev, kdy se mění důležitost určitých věcí. Člověk ale kvůli tomu nesmí házet flintu do žita. Architektura není jednoduché řemeslo.

Co vás na vašich projektech nejvíc baví? Je to kreativita, nebo spíš technická stránka věci?

Petr: Je to kombinace obou aspektů. Kreativita a zároveň i technická stránka, protože musíte najít řešení, které je nejen esteticky zajímavé, ale také funkční a praktické. Mě osobně baví návrhy hotelů, protože v nich musíte řešit mnoho různých samostatných projektů. Jsou tam restaurace, fitness, ubytování, kongresové prostory, zkrátka jde o živé různorodé místo. Ale vzhledem k tomu, že nejsme specializovaní na něco konkrétního, je pro nás každý projekt vždy nová výzva. Dobrodružství, které stojí za to.

Jste podepsáni pod dnes už ikonickými realizacemi, jako jsou pražský Hotel Josef, Nová oranžerie Pražského hradu a mnoho dalších. Jaký projekt je pro vás osobně srdeční záležitostí?

Eva: Opravdu ráda bych na to odpověděla, ale jsem taková, že mě baví všechno. Nemyslím, že jsem například Hotel Josef dělala s menším nadšením než oranžerii nebo kostel svaté Anny. Okolnosti každého projektu jsou samozřejmě úplně jiné, člověk hraje na jiné šachovnici. Ale třebaže ta hra vypadá vždycky jinak, nadšení pro daný projekt nebo touha udělat to nejlepší je z mé strany stejná. Nespím, myslím na to, kudy chodím, neustále to řeším a nejspíš tím otravuju i své okolí. Rozdíly jsou také v přístupu investorů. Když jsem pracovala s Václavem Havlem, byla to úplně jiná situace, než když pracuji s člověkem, který má jediný úmysl, a to vydělat na tom projektu peníze. V prvním případě máte pocit, že táhnete za jeden provaz, v druhém případě je člověk v tom procesu trochu osamocený.

Jak přistupujete k rekonstrukcím historických objektů a interiérů?

Eva: Je otázka, co to je. Jestliže člověk pracuje s historickým interiérem, jeho nejdůležitějším úkolem je ho nezničit a prodloužit mu život, jak dalece se dá. Samozřejmě musí znát podmínky, které k tomu přispějí. Když jde například o obraz, odborníci nám řeknou, jakou maximální intenzitou ho můžeme nasvítit. Že musí být v prostoru s určitou vlhkostí a tak dále. Jiné podmínky jsou u olejomalby, jiné u sochy. Ale když jde o celý interiér, musí se to zohlednit všechno dohromady. Na druhou stranu historické interiéry zachováme jedině tím, že jim dáme nový život. Nelze ze všeho udělat muzea, protože pak nikdo nezaplatí provoz. Vstupné nestačí ani na to, aby tam občas někdo umyl podlahu. Takže se zkrátka snažíme najít možnosti, jakým způsobem ta historická památka může dále žít, v jaké formě. A co je nutné udělat, aby se toho docílilo.

Jak vnímáte propojování moderní architektury s historickou?

Petr: Máme to rádi. Města jsou zaplněná, takže rekonstrukce jsou běžné. Historické budovy mají dané limity, které pomáhají navrhnout finální řešení, a jsou tak pro nás samy o sobě vodítkem.

Eva: Na propojování moderní a historické architektury neexistuje všeobecný recept. V případě renovace kostela svaté Anny jsme se rozhodli zachovat ho jako ruinu. Celková rekonstrukce nebyla možná, protože nikdo neví, jak ten kostel původně vypadal, jaké byly jeho klenby. Nikdy by to nevypadalo jako kdysi. Na druhé straně… Když v Drážďanech zrekonstruo­vali Frauenkirche, který byl zničený za druhé světové války, byla tam silná touha o obnovu nejdražší drážďanské historické památky. Povedlo se to i díky tomu, že byla zachována původní dokumentace. Podobný příběh má také nedávná rekonstrukce pařížského Notre-Dame. Existovala přesná dokumentace včetně všech detailů. Takže výsledek nám víceméně velice dobře signalizuje, co stavba znamenala v době svého dokončení.

Co „signalizuje“ renovace kostela svaté Anny?

Eva: Objevovali jsme tam vrstvy různých fresek z mnoha architektonických a uměleckých období. Z některého se zachovala část ruky, z jiného kus Kristova pláště, mraků nebo nebe. Snažili jsme se k tomu přistupovat jako k památce, která podává svědectví o procházejících generacích, z nichž každá byla přesvědčena, že sdělení té předchozí je k ničemu a nahradí ho tím svým. Dohromady to pak vytváří úžasné svědectví všech epoch, kterými toto dílo prošlo. Velkým překvapením pro nás byla skvělá akustika toho prostoru. První koncert tam pořádal Václav Havel. Hrála jedna flétna, housle a ještě další instrument – a nikdo takový akustický efekt nečekal. To byl dar. My jsme do prostoru zachovalé ruiny vložili viditelné prvky, které o sobě říkají: „Byly jsme konstruovány v devadesátých letech.“ Vytvořili jsme tam takové světlo, ve kterém je vidět krásný krov odhalený díky spadlým klenbám.

Památkáři tomu sice nemohli přijít na jméno, poněvadž chtěli krov zakrýt, ale my si to nakonec zaplaťpánbůh prosadili.

Obzvlášť v historickém centru Prahy architekti dost často narážejí na složitá jednání s památkáři. Jak vnímáte jejich kompetence? V čem jsou užitečné a v čem už je to byrokracie, která komplikuje rozvoj urbanismu?

Petr: To je vlastně otázka, jak současný svět funguje jako celek. Jestli by to fungovalo, kdybychom nedodržovali pravidla. Nebo jestli tím, že nějaká pravidla ve společnosti obecně dodržujeme, to tu nějakým způsobem drží pohromadě. Památková péče je určitě důležitá a prospěšná. Máme kladné, ale i záporné zkušenosti. Když se s památkovou péčí dostaneme do debaty kvůli budově budoucího hotelu a památkáři prosazují, že nelze umístit záchody do jednotlivých bytů, protože historicky byly na pavlači, už je to extrém. Vždycky záleží na lidech, se kterými se člověk setká, na konkrétním případu. Jestli je to dobré, že něco má status památky? Do určité míry ano. Ale na druhé straně svěží vítr do života přinese obvykle to, co jsme třeba předtím považovali za nemožné…

O Praze se hovoří jako o „skanzenu“, který se architektonicky nijak nerozvíjí. O posledním zásadním počinu se hovořilo v souvislosti s architektem Kaplickým a jeho „chobotnicí“. Jak to vnímáte?

Petr: Když se podíváme do Paříže nebo jiných evropských měst, je vidět, že tam moderní architektura prostupuje zástavbou daleko více než u nás. Je škoda, že ona „chobotnice“ nestojí, protože v prostředí, kde byla plánována, by to pro Prahu rozhodně nebyla katastrofa, jak to bylo tehdy prezentováno. Myslím, že je nutné, aby město žilo dál. Ale je to vždy záležitost konkrétního projektu.

Eva: Už jsem jednou zmínila, že historie se zachová, jedině když bude mít další život. Často se setkávám s paradoxy, že – obrazně řečeno – stojíme na hlavě, abychom zachovali jeden detail gotické klenby, která je navíc v suterénu v podlaze. Klidně kvůli tomu zničíme všechno kolem. Na druhou stranu dělat něco, co by úplně postavilo do pozadí krásnou architekturu předcházejících architektonických stylů a století, by bylo taky špatně. Citlivost k tomu – k vnímání té správné hranice – prostě někdy člověk má a někdy ne. Těžko se to dá vysvětlovat. Když například architekt Hájek vytvoří do prostoru Císařských lázní v Karlových Varech velice vyzývavou červenou architekturu interiéru, je to úžasné dílo. Je úžasné, že mu to povolili. Kdyby se moderní architektuře nedával prostor, uděláme z českých měst skanzeny. Na Praze je krásné to, že od devátého století počínaje přes románské, gotické vrstvy nebo různé typy barokní architektury, secesi a tak dále mohli lidé vyjadřovat své kreativní, architektonické cítění. To vše dělá Prahu Prahou. A my bychom teď tenhle proces napříč stoletími zastavili? Mám výhrady vůči komunistické architektuře. Kdybych mohla například vyměnit Novou scénu Národního divadla, udělám to hned zítra. Ale velice dobře chápu, že to nejde. Není to jen problém Prahy a České republiky, Němci zase řeší fašistickou architekturu... Nedávno se jeden anglický profesor velmi přimlouval, aby se koncentrační tábory z druhé světové války jednou provždy zavřely a byly už dokumentovány čistě jen fotograficky nebo v modelech, protože reálné tábory jsou podle něj pomníky hrůzostrašné historie. Já si myslím, že by měly zůstat a být navěky zachovány v paměti. Jak se k tomu ale postaví další generace, jestli i pro ně to bude stále tak silný zážitek nebo ne, to je strašně těžko říct. Nehledě na to, že hrůzy nekončí. Tak aby se pak náš svět neskládal ze samých pomníků hrůzy, že…

Evo, díky tomu, že žijete v Londýně, máte možnost srovnávat. Jaké jsou pro architektku v její profesi nejzásadnější rozdíly v českém a v zahraničním prostředí?

Eva: Skutečnost, že v Anglii existují svoboda projevu a demokracie daleko delší dobu než v Česku, se projevuje i větší volností navrhování. Neříkám, že bych se nesetkala se zamítnutím projektů, ale vždycky pak nastala jakási logická debata, nějakým způsobem se to vyřešilo. Když se v Česku dostaneme do sporu s památkáři, cítím z toho mnohdy až jakousi osobní nevraživost a rozčilení. Netvrdím, že je v Londýně vše ideální, ale kdyby tady seděli titíž památkáři co v Praze, asi by teď nevypadal tak, jak vypadá. Londýnské prostředí poskytuje větší možnost uplatňovat různé návrhy a přístupy, což se odráží nejen v architektuře, v umění, ale třeba i v módě a všem dalším. Na druhou stranu je v Česku tolik úžasně nadaných lidí ve všech oborech, kteří mají schopnost se prosadit i za opravdu těžkých podmínek! Vždycky to tak bylo. Takže jsem opravdu pyšná, že jsem se v Česku narodila. A věřím, že třebaže jsou teď v českém prostředí možná horší podmínky k tomu něco postavit než v tom anglickém, tak se to snad poddá. Nikde nic není ideální, tak to člověk musí brát. Každý má nakonec nárok na vlastní názor a zaplaťpánbůh, že jsme každý jiný, poněvadž by byl svět příliš nudný.

Na jaké profesní výzvy se nyní těšíte? Co vás v nejbližší době čeká?

Petr: Určitě se těšíme na pokračování prací na ostravském mrakodrapu. To je moc hezký projekt. Vyřizujeme povolení a mělo by se to realizovat během dvou let. Nicméně momentálně máme v různých fázích rozjetých celkem 24 zakázek. Mimo jiné rekonstrukci nebo spíše revitalizaci částí pardubického zámku – jedno křídlo a velký společenský sál. Jsou tam skleněné schody přes tři patra. Úžasná věc. A společně s Central Group máme rozpracovaný projekt Westpoint v Praze 6 a také projekt na Žižkově. Všechno bytové záležitosti. Na Žižkově jsou v návrhu také mateřská školka, veřejný prostor, komerční prostory a kulatá věž. Náš návrh se aktualizoval, takže věříme, že se to nastartovalo. Na pražském Rohanském ostrově doděláváme administrativní budovu a stavíme dva bytové domy. Už se to začalo realizovat, momentálně se kope základová jáma. A stále se díváme po architektonických soutěžích, protože nás baví navrhování a vkládání nových prvků do městské stavebnice.

Eva: Ve Zlíně ještě stále doděláváme projekt týkající se revitalizace centra města – koncertní budovy, k níž přidáváme výstavní prostor. Dále tam pracujeme na projektu nové sportovní haly. Ale co mě opravdu těší, je projekt revitalizace pardubického zámku, o kterém už mluvil Petr.

V jakých chvílích máte pocit, že žijete svůj sen?

Petr: Profesně si ten sen žiju pořád… Ale protože mám odjakživa moc rád hory, vždycky jsem si říkal, že by bylo fajn v tom prostředí udělat jakýkoli projekt. Hory mi imponují už tím, jak jsou vlastně sochařsky tvarované. A ve spojení s mraky mne fascinují úplně nejvíc. Přemýšlím o tom, že bych si někdy rád prohloubil znalosti meteorologie a mraků. Je to úžasný obor. Jen když se podíváte, kolik je druhů mraků, jaké hmoty, tvary a barvy vznikají na obloze! To podle mne v jiných sférách najdete jen těžko. Poslední dobou jsem viděl hodně krásných mraků a je mi z toho vždycky krásně na duši.

Co vás v poslední době zaujalo v souvislosti se světlem?

Eva: Každou chvíli mě fascinuje něco, co dokládá pokroky v technologii světla. Můžeme s ním pracovat tak, že ho ovládáme. Dříve světlo ovládalo nás. Když jsem začala navrhovat interiéry, existovaly dvě žárovky: jedna menší, druhá větší. A obě byly na 240 voltů. V Americe jsem tehdy mohla pracovat se 6 waty na metr čtvereční a každé světlo muselo být obaleno mřížkou kvůli prevenci požáru. Dnes už si nikdo neumí představit, jakými problémy jsme jako architekti museli procházet. Teď můžeme pracovat s lidmi, kteří jsou odborníci na světlo. Každý rok mě fascinuje novoroční londýnský ohňostroj, kdy jsem téměř v ustrnutí, co vše umožňují světelné technologie. A když se vracím domů a z letadla pod sebou vidím Londýn, všechny ty vysoké budovy, každá jiná, každá jinak nasvětlená… Je to dechberoucí. A samozřejmě se mi vybavuje vánoční Bond Street, domy a obchody všech světových značek osvětlené odzdola až po střechu. Člověk má pocit, jako by procházel nějakou světelnou krajinou… Dokonale vymyšlené a udělané projekty. Pak třeba vidíte výstavu Leonarda a Michelangela, která je teď v londýnské Královské akademii, a je to nasvícené tak, že i s minimálním světlem je člověk schopný číst Leonardovy vzkazy a detailně si prohlížet jeho skici. To je zkrátka v technologii světla úžasný pokrok.

Je nám velkou ctí, že jste oba přijali naše pozvání na konferenci Světlo, která se bude konat 12. listopadu v Praze. Jaká témata – ať už z oboru architektury, světelné techniky či světelného designu – by podle vás měla na tomto eventu zaznít?

Eva: Světlo je pro mě klíčovým prvkem každé architektury, protože ovlivňuje nejen estetiku prostoru, ale i jeho funkčnost a atmosféru. Na konferenci Světlo bych ráda hovořila o tom, jak umělé a přirozené světlo mohou společně formovat prostředí a přinášet nové vnímání prostoru. Světlo totiž není jen nástrojem, který osvětluje, ale i nástrojem, který dává tvar a život každému prostoru.

Petr: Děkujeme za pozvání, těšíme se na konferenci. Myslím, že by bylo zajímavé zaměřit se na propojení světelných technologií s udržitelností, psychologický vliv světla na člověka nebo trendy v interaktivním a dynamickém osvětlení. Dále by stálo za to probrat roli světla ve veřejném prostoru, zejména v kontextu bezpečnosti a estetických hodnot města.

Více informací o konferenci Světlo naleznete na: www.konferencesvetlo.cz

Autor: Klára Antošová