Když světlo chrání genius loci

Podzemní vodojemy na brněnském Žlutém kopci patří k nejvýjimečnějším technickým památkám posledních let. Architekt David Prudík v rozhovoru pro časopis Světlo přibližuje, jak vznikalo jejich zpřístupnění veřejnosti, proč se osvětlení stalo jedním z klíčových architektonických témat celého projektu a jak hledat rovnováhu mezi současnými technologiemi a respektem k historické stavbě.

Vodojemy na Žlutém kopci získaly řadu ocenění a byly nominovány na Českou cenu za architekturu. Čím si vás tento projekt získal hned na začátku? Věděl jste od prvního vstupu do podzemních prostor, že jde o výjimečné místo?

Ano, věděl. Jejich velikostí a elegancí jsme byli okouzleni od začátku. Zpřístupnění podzemních vodojemů je samo o sobě tak specifické zadání, že o výjimečnosti této zakázky nebylo pochyb. Jenom jsme bojovali s obavou, jestli jsme schopni zadání splnit a vodojemům neublížit.

O vodojemech hovoříte jako o naprostém unikátu. V čem je jejich architektonická hodnota podle vás největší?

Unikátnost spočívá v jejich shromáždění na jednom místě. Na jediném pozemku najdete tři ohromné podzemní nádrže postavené v rozmezí padesáti let na přelomu 19. a 20. století. Můžete tak vidět vývoj vodojemu jako stavebního typu. A pak je tady samozřejmě i kvalita těch staveb jako takových – jejich řemeslné zpracování. Vesměs neznámí projektanti vodojemů nepředpokládali, že tyto stavby někdy uvidí veřejnost. Řešili pouze funkčnost nádrží technickými prostředky své doby. A my dnes žasneme, jak je jejich architektura pravdivá a současně krásná. Bez jakékoli snahy o zkrášlování, přesně kopírující technické řešení. Přijde mi příznačné, že jsou v Brně, městě známém architekturou funkcionalismu.

Rekonstrukce technické památky je vždy hledáním rovnováhy mezi ochranou historie a současnými provozními požadavky. Jaké byly v tomto projektu největší kompromisy, které bylo nutné řešit?

V tomto případě se technická památka stala exponátem, tudíž byla původní funkce nahrazena novou. Nebylo tedy třeba řešit problémy provozní povahy. Spíše než o kompromisy šlo o hledání limitů. Kolik návštěvníků může pojmout podzemní nádrž na vodu s ohledem na bezpečnost? Jak ji elektrifikovat a nasvítit, aniž bychom ji poničili? Zadáním města bylo vodojemy zpřístupnit a zajistit možnost jejich využití pro různé akce a filmování. Snažili jsme se toto zadání splnit tak, abychom co nejméně zasahovali do jejich stavební podstaty. To znamená, že jsme se nové zásahy snažili skrýt. Pokud to nebylo možné, naopak jsme je záměrně přiznávali, abychom je odlišili od původních konstrukcí. To se týká především osvětlení.

„Vyzděná stoka se zaklene, aby na vodu dopadalo co nejméně slunce. Když vedení dospěje k městu, postaví se sběrač vody (castellum) a trojitý vodojem, spojený se sběračem […]. Od středního vodojemu se položí potrubí ke všem kašnám a fontánám, od druhého do veřejných lázní […]. Od třetího do soukromých domů.“

Marcus Vitruvius Pollio (80–25 př. n. l.) –
Deset knih o architektuře, kniha osmá,
VI. Vodní vedení. Studny. Cisterny.

Podstatou našeho řešení bylo zpřístupnění všech tří vodojemů z podzemí. Chtěli jsme, aby byl pozemek s domkem strážce vodojemů zachován ve stejném stavu jako na konci 19. století. Přáli jsme si vrátit mu podobu, kterou jsme znali ze zachované historické fotografie. Máme za to, že i to je součástí expozice a pochopení fungování nejen nádrží, ale i celého areálu. K vodojemu 02 jsme navrhovali 70 m dlouhou podzemní chodbu provedenou jako kopanou štolu. Zástupci města se takového řešení báli, zdálo se jim, že je ekonomicky a časově náročné. Kompromisem tedy bylo přistoupení na požadavek města. Vodojem 02 jsme zpřístupnili schodištěm z povrchu. My se to ale snažíme vidět spíš jako úspěch. Vždyť jsme investora přesvědčili k podzemním vstupům alespoň do vodojemů 01 a 03.

Světlo je ve vodojemech jedním z nejsilnějších architektonických prvků. Jak jste k návrhu osvětlení přistupovali?

Nasvícení vodojemů jako technických exponátů bylo jedním z našich nejdůležitějších úkolů. Snažili jsme se to provést co nejméně rušivě. A ano, pokud možno zachovat jejich tajemnou atmosféru. V každém z nich jsme na to šli trochu jinak. Vždy podle toho, co nám daný vodojem umožnil.

V prvním cihelném vodojemu z roku 1874 jsou pod stropem římsy. Za ně jsme skryli LED pásky podsvěcující klenby. Aby se tam dalo bezpečně pohybovat, přidali jsme ještě bodová světla mířící na podlahu.

Ve druhém cihelném vodojemu z roku 1894 žádná římsa není, klenby volně přecházejí ve stěny a sloupy. Nebylo kam skrýt horní světla, která by klenby podsvítila jako v jedničce. Proto jsme světla umístili úplně při zemi. Kvůli elektroinstalaci jsme vyřezali do betonové podlahy drážky, které se posléze zase zabetonovaly. Světla jsou černá a mají atypické nástavce, aby neoslňovala, když se člověk po vodojemu prochází. Jsou každé zvlášť ovladatelné přes digitální rozhraní DALI.

Třetí betonový vodojem z roku 1917 má dvě komory. Jižní je veřejnosti přístupná celá, protože má dva únikové východy. Zadní, severní – při ulici Tvrdého – už celá přístupná není. Lze si ji prohlédnout pouze z vymezeného prostoru. Zde jsme stacionární světla umístili za sloupy. Nijak se neovládají, pouze nasvěcují řady sloupů a kleneb. Jižní komora je tvarově identická, ale osvětlení jsme tam chtěli použít jiné. Naše představa byla, že umístíme stožár s bodovými světly diagonálně až na druhý konec od vstupu, takže vejdete do ztemnělého vodojemu a půjdete za světlem. Vnímali jsme to jako určitou metaforu duchovní cesty. Dojdete do druhé komory, kde už vidíte, jak ta architektura vypadá. Nakonec jsme instalovali čtyři stožáry, aby možností nasvícení bylo víc. K vedení elektroinstalace jsme využili již existujících odvodňovacích kanálků v zemi. Vztyčili jsme stožár na konci každého z nich. Světla jsou programovatelná. Neposední návštěvníci si je různě natáčejí, a tak neustále mění světelnou náladu. Což jsme sice neplánovali, ale líbí se nám to.

Podzemní prostory kladou na osvětlení zcela jiné nároky než běžné stavby. Jaké technické a světelnětechnické výzvy jste museli překonat?

Asi největší výzvou z hlediska osvětlení byla vysoká vlhkost. V průběhu projekce jsme ve vodojemech naměřili 100 % vzdušné vlhkosti, což znamená, že každá další přidaná kapka vody nebo pokles teploty vedou ke kondenzaci. Snažili jsme se použít světla s maximálním krytím, ale i tak je míra jejich destrukce vlhkostí vyšší než obvyklá.

Oslnění jsme se vyhnuli skrytím lineárních světel za římsy, prodloužením stínidel bodových světel, jejich namířením do obvodových zdí anebo jejich skrytím za sloupy. Tento princip nepřímého či skrytého osvětlení řeší i odrazy od vodních ploch.

Do jaké míry jste při návrhu osvětlení spolupracovali se světelnými specialisty? Jak podle vás vypadá ideální spolupráce architekta a lighting designéra při podobně výjimečných projektech?

Při návrhu jsme spolupracovali s architektem Milošem Zimulou, majitelem firmy ATEH z Brna, která se zabývá návrhy a realizacemi osvětlení. S touto firmou spolupracujeme už léta. Většinou spolupráce probíhá tak, že my přijdeme s nějakým názorem – ideou způsobu osvětlení – a ptáme se, jak naše představy naplnit. V tomto případě jsme přišli už v samotném začátku projektování, protože jsme si uvědomili, že při této zakázce hraje umělé osvětlení naprosto zásadní roli. Například konečný design svítidel s prodlouženým stínidlem ve vodojemu 02 či světelných stožárů v jižní komoře vodojemu 03 je z velké části jejich práce.

Mění se podle vás způsob, jakým dnes architekti o světle přemýšlejí?

Nemyslím si, že by dnes architekti o světle přemýšleli jinak než dříve. Světlo a stín jsou naprosto zásadní součástí tvorby prostoru.

Máte za sebou řadu rekonstrukcí historických objektů – od vodojemů přes Lichtenštejnskou hrobku až po výtahy na Pražském hradě. Čím vás historické stavby stále přitahují?

Stavby které se z historie dochovaly a které se dnes snažíme rekonstruovat, jsou vesměs velmi kvalitní. Je to takový výběr z hroznů… Myslím, že dobře opravit památku je často důležitější architektonický počin než navrhnout novostavbu. Rekonstrukce historických staveb často nabízí velmi kvalitní koncept, na který můžete navazovat. Navíc se bezděky stáváte spolupracovníkem architektů kvalitnějších, než jste sami, což vás může mnohému naučit. Ta spolupráce s „mistry“ je na rekonstrukcích to nejlepší. To děsivé je obava, abyste svou neznalostí památce neublížili a nezničili něco, co už nelze nahradit.

Ve vašem portfoliu se objevují také revitalizace parků a veřejných prostranství. Jaké kvality by měl dnes veřejný prostor nabízet, aby v něm lidé chtěli skutečně trávit čas?

Úpravy parků a veřejných prostranství navrhujeme jako spolupracovníci spřátelených krajinářských architektů, jmenovitě Tomáše Jiránka (mimo jiné spoluautora parku nad vodojemy) a Markéty a Petra Velíčkových. Asi nedokážu zevšeobecnit kvality veřejného prostoru. Já bych vsadil na rozmanitost, otevřenost a prostupnost.

Veřejné osvětlení významně ovlivňuje bezpečnost, orientaci i atmosféru města. Jakou roli mu ve svých návrzích přisuzujete? Máte pocit, že je u nás stále vnímáno spíše jako technická infrastruktura než jako součást architektury veřejného prostoru?

V návrzích o veřejném osvětlení většinou nerozhodujeme. Výjimkou jsou parky, kde navrhujeme osvětlení areálové. Tam mu samozřejmě přisuzujeme důležitou roli. Vždy se snažíme s osvětlením parků a veřejných prostor pracovat diferencovaně, nenasvěcovat park plošně, ale určit si nějakou vnitřní hierarchii. Ano, mám pocit, že veřejné osvětlení je často vnímáno pouze jako technická infrastruktura, nikoli jako plnohodnotná součást architektury. Důkazem může být letitý spor ateliéru HŠH o veřejné osvětlení na Horním náměstí v Olomouci.

Navrhujete také rodinné i bytové domy. Jak se podle vás mění požadavky investorů a obyvatel na bydlení?

Obávám se, že v dnešní bytové krizi nejsou požadavky obyvatel úplně relevantní. O kvalitě rozhoduje developer a je jen na něm, jaká kvalita to bude. V Brně je spousta kvalitních bytových domů, ale také spousta domů mizerných. Doufám, že trendem bude najímat dobré architekty a stavět kvalitní domy.

Ve svých projektech se pohybujete od drobných interiérů přes krajinnou architekturu až po rozsáhlé rekonstrukce památek. Co je vaší skutečnou architektonickou srdeční záležitostí?

Asi obecně rekonstrukce, a to nejen památkových objektů. Vstupujete do nějakého kontextu a máte se čeho chytit. U novostaveb pociťuji jakýsi strach z prázdnoty. Srdeční záležitostí ale může být jakákoli práce bez ohledu na rozsah. Tam, kde máte pocit, že si to „sedlo“.

Jste autorizovaným porotcem architektonických soutěží České komory architektů. Jak hodnotíte úroveň současné české architektury? Posouvají podle vás soutěže kvalitu veřejných staveb správným směrem?

Určitě. Myslím, že z pohledu praktikujícího architekta je úroveň současné české architektury dobrá. Respektive: Oproti devadesátým letům, kdy začínala navrhovat moje generace, je mnohem vyšší a jmen na architektonickém nebi je daleko víc. A soutěže na tom mají obrovskou zásluhu.

Když sledujete dnešní vývoj architektury a urbanismu, co považujete za největší výzvu příštích let? Budou to klimatické změny, práce s veřejným prostorem, technologie? Nebo snad něco úplně jiného?

To se neodvažuji hodnotit. Možná všechno, co uvádíte, a recyklace stavebního materiálu navíc. Co mne ale trápí na současné stavební produkci, je nedostatek řemeslného detailu. Nechybí u staveb kvalitních a oceňovaných, ale standardní stavební produkce často jako by byla detailu zbavená.

Kdybyste měl možnost navrhnout jakoukoli stavbu bez omezení rozpočtem či zadáním, jaký projekt byste si splnil? A jakou roli by v něm hrálo světlo?

Pěkná otázka! Dlouho jsem nad ní přemýšlel a správnou odpověď nenašel. Řekl bych, že jsem spokojený s tím, jaké zakázky ke mně doputují. Lepší by mne asi nenapadly. Omezení rozpočtem či zadáním mne vlastně osvobozují.

Autor: Klára Antošová