Když světlo léčí

Dům pro Julii není jen první dětský hospic v České republice. Je také silným příběhem o tom, jak může architektura pomáhat a vytvářet důstojné prostředí pro ty nejtěžší životní chvíle. Architekt Tomáš Págo z ateliéru Čtyřstěn v rozhovoru mluví o hledání rovnováhy mezi zdravotnickým provozem a domovem, o významu světla, přírody i detailu. A také o tom, proč by podobné stavby měly změnit náš pohled na péči, nemoc i odcházení. Projekt získal hlavní ocenění České ceny za architekturu 2025, Cenu předsedy Senátu Parlamentu ČR i Cenu veřejnosti.

Kdy jste poprvé slyšel o myšlence Domu pro Julii? A co ve vás tehdy zarezonovalo?

Kamarádka mě propojila s Radkou Vernerovou, nynější ředitelkou, která chtěla postavit hospic a sháněla někoho na první základní konzultaci. Začalo mě to zajímat i proto, že takový hospic pro děti, který Radka chtěla, v Česku není. V okolních státech – v Rakousku, v Polsku, ve Velké Británii – jich funguje hodně. Navíc je to u nás stále dost vnímáno jako tabuizované téma. Budoucí projekt měl podporu města Brno, které nabídlo pozemek, a my se s Radkou pustili do plánování provozu. Třebaže jsme o tom ani jeden moc nevěděli, udělali jsme základní rozpočet a rozjeli se do Velké Británie do hospicu Bluebell Wood nedaleko Sheffieldu, abychom se o všem dozvěděli více.

Jak moc vás pak při navrhování projektu ovlivnila zkušenost z Anglie?

Velmi. Nechci říct, že jsme to kopírovali. Architekturu určitě ne. Ale to provozní schéma, jaké místnosti by tam měly být, k čemu by měly sloužit a podobně, to byla inspirace. Nechtěli jsme vymýšlet něco, co už jinde úspěšně funguje. Zahrnuli jsme tam například i kinosál, protože děti z hospicu se do normálního kina nedostanou, bazén pro watsu terapii, protože na normální koupaliště také nemohou, zakomponovali jsme počítačovou hernu, místnosti na fyzioterapie, muzikoterapie, arteterapie a tak dále.

Původně jsme si třeba mysleli, že budeme navrhovat byty 2 + kk, kde bude jedna místnost pro dítě a vedle bude prostor pro rodiče. Ale v Anglii řekli, že to není úplně nejvhodnější schéma, že oni mají dobrou zkušenost s tím, když mají rodiče pro sebe nějaké odlehlé křídlo, aby se nebudili při každém nočním zakašlání dítěte. To je úloha sestřiček. Rodiče se potřebují vyspat, aby byli druhý den odpočatí a mohli se plně věnovat dítěti. Být rodiči, ne ošetřovateli. Tohle pro nás byla velmi zajímavá zkušenost a informace, která nám ten první koncept dost změnila.

Zadání od Radky Vernerové prý znělo: Udělejte to, jak nejlépe dovedete. Co takové zadání pro architekta znamená?

Paní ředitelka Radka je velká vizionářka a dala našemu ateliéru Čtyřstěn obrovskou důvěru a volnou ruku. Od začátku jsme sice věděli, že se to bude celé financovat z darů, ale Radka nás ujišťovala, že peníze „někde sežene“ a že se nemáme nějak omezovat a šetřit na špatných místech. Přesto jsme to ale navrhovali tak, aby se dalo stavět na etapy, jak budou postupně dary přibývat.

Často se říká, že prostor léčí. Co to ve vašem případě znamenalo v praxi?

My v souvislosti s Domem pro Julii říkali, že světlo léčí. Protože staré rčení, že kam nechodí slunce, tam chodí lékaři, je snad pravdivé. Světlo hrálo velmi významnou roli už v prvních návrzích. A obecně nejen světlo, ale také příroda. Od začátku pro nás byly klíčové jak spolupráce se zahradním architektem, tak propojení interiéru a exteriéru.

Jak jste pracovali s přirozeným světlem?

Snažili jsme se, aby měla každá místnost přirozené a poměrně velkorysé osvětlení. Pokoje jsme orientovali na jih a východ, což ostatně nabízel svah, do něhož jsme objekt zakomponovali. Někdy to bylo složitější, protože dům má vlastně fasádu jen na jedné straně… Pracovali jsme s velkými prosklenými plochami a do chodeb umístili světlíky. S myšlenkou, že na konci chodby – „tunelu“ – bude vždy nějaké světlo.

V čem byla práce se světlem v dětském hospici specifická?

Jednak v samotném propojení interiéru s exteriérem. Dítě, které tráví většinu času na lůžku, musí mít možnost dívat se ven – do přírody, do atria, které jsme v Domě pro Julii vytvořili. Přirozené světlo pro nás bylo naprosto zásadní. Dům ale nežije jen ve dne, velmi důležitou částí, která definuje všechny činnosti poté, co zajde slunce, je umělé osvětlení. Abychom dosáhli maximálního naplnění našich požadavků, přizvali jsme k návrhu umělého osvětlení renomované světelné studio ATEH lighting, se kterým opakovaně spolupracujeme. Spolu s jejich specialisty jsme se snažili navrhnout systém, který bude maximálně flexibilní. Když nastane krize, je třeba lékařského zákroku nebo ošetření, musí být možné celý prostor silně a stejnoměrně nasvítit. Naopak pro chvíle odpočinku a relaxace je nutné dát prostoru příjemnou, klidnou a bezpečnou atmosféru s dynamickým osvětlením v teplých tónech. Proto jsme použili kromě hlavního stropního osvětlení pro účely zdravotní péče nebo údržby celou řadu dalších svítidel a světelných systémů, často stmívatelných – nástěnná svítidla s bodovým účinkem, stolní lampy, nepřímé osvětlení pomocí LED lišt integrovaných v nábytku atd. Firma ATEH poté provedla také dodávku osvětlení včetně atypických úprav a výrob. Sami můžete posoudit, jaký je výsledek jejich práce.

Několikrát jste zmínil propojení s okolní přírodou. Byla krajina rovnocenným partnerem návrhu?

Určitě ano. Od samého začátku jsme na projektu spolupracovali s krajinářským architektem Markem Holánem, který byl součástí týmu už v prvních fázích návrhu. Propojení domu s okolní přírodou pro nás bylo naprosto klíčové – stejně jako práce s terénem a samotným pozemkem. Chtěli jsme, aby měly děti, které většinu času tráví na lůžku, neustálý kontakt s parkem, zelení a venkovním prostředím. Aby neměly pocit, že jsou zavřené mezi čtyřmi zdmi, ale aby prostor zůstával otevřený směrem ven – skrze velké prosklené plochy, výhledy i přímé propojení s exteriérem. Velkou výhodou bylo, že se nám podařilo celý provoz umístit do jedné úrovně, která je v přímém kontaktu s vnitřním chráněným atriem. Nejde tedy jen o pohled z okna, ale o skutečné propojení se zahradou a krajinou. Děti i rodiny mají přírodu neustále nadosah.

Jak jste přemýšleli o prostoru z perspektivy dítěte, rodičů i personálu? Bylo náročné všechny tyto potřeby skloubit do jednoho celku?

Bylo. Od začátku jsme nechtěli, aby Dům pro Julii působil institucionálně, nemocničně, i když svým způsobem institucí je. Snažili jsme se tenhle pocit co nejvíce potlačit a vytvořit prostředí, které bude přívětivé, klidné a domácké. Velkou roli v tom hrály jak volba materiálů, jako je například dřevo, tak práce se světlem nebo propojení s přírodou. Právě kontakt se zelení a exteriérem je podle mě jeden z nejdůležitějších prvků celého domu. Hodně jsme pracovali také s proporcemi prostoru. Tam, kde to bylo možné, jsme snižovali světlou výšku místností, používali zavěšená svítidla, aby prostředí působilo civilněji a lidsky, ne jako typická nemocnice s vysokými stropy. Tam, kde to provoz vyžadoval, zůstaly samozřejmě prostory vyšší. Stejně tak jsme řešili výšky dveří nebo celkové měřítko interiéru. Důležitá byla i perspektiva samotného dítěte. Představovali jsme si situaci, kdy dítě tráví většinu času vleže a nejčastěji se dívá do stropu. Nechtěli jsme proto jen obyčejné bílé hladké sádrokartonové stropy. Použili jsme například pohledový beton s otisky prken, strukturou a přirozenou kresbou materiálu. I takový detail může podněcovat dětskou fantazii a nabídnout něco zajímavějšího než sterilní neosobní prostředí.

Jak jste v Domě pro Julii přistoupili k tématu odcházení?

Od začátku jsme samozřejmě věděli, že Dům pro Julii bude i místem, kde děti odcházejí a kde s nimi jejich rodiny tráví poslední chvíle. Na začátku pro nás tohle téma bylo velmi těžké a působilo možná až depresivně. Postupem času jsme ale zjistili, že dětský hospic není jen o odcházení. Naopak! Nabízí dětem i rodinám možnost prožít společný čas jinak a naplno. Proto jsme do domu navrhli všechny ty místnosti volnočasových aktivit.

Součástí domu je ale i prostor posledního rozloučení. Vznikl po vzoru zahraničních hospiců, které jsme navštívili. Je tam speciální pokoj určený pro chvíle po odchodu dítěte. Technicky jde o chlazený a izolovaný prostor, ale nechtěli jsme, aby působil jako nemocniční zázemí nebo márnice. Naopak jsme se snažili vytvořit prostředí připomínající klidný dětský pokoj. Rodina tam může s dítětem zůstat, rozloučit se vlastním tempem, připravit ho na poslední cestu, být spolu v soukromí a klidu. Vedle je navíc apartmán pro rodiče, aby mohli v domě ještě nějaký čas zůstat. V běžné nemocnici na podobně důstojné rozloučení často není prostor ani čas. Všechno bývá velmi rychlé a organizované provozem nemocnice. My chtěli vytvořit místo, kde na rodinu nebude nikdo tlačit a kde bude možné prožít ty poslední chvíle citlivě a v klidu. Každý člověk potřebuje na rozloučení jiný čas. Někdo několik hodin, někdo den nebo dva. Samozřejmě existují určité hranice, ale důležité pro nás bylo, aby celý proces mohl proběhnout důstojně, lidsky a s respektem.

Co bylo během návrhu nebo realizace nejtěžší?

Z architektonického hlediska bylo asi nejtěžší dostat všechny klíčové prostory pro děti na jednu úroveň. Chtěli jsme, aby celý hlavní provoz fungoval bezbariérově, bez nutnosti používat výtahy nebo překonávat schody. Aby děti i rodiny mohly fungovat co nejpřirozeněji a nejkomfortněji.

Nakonec se podařilo uspořádat dům tak, že administrativní část je v nižším podlaží, samotný dětský hospic je v horní úrovni napojené přímo na terén a pokoje pro rodiče jsou umístěné v klidnější části nad hlavním provozem. Velkou výzvou bylo celé řešení citlivě zakomponovat do svažitého pozemku a zároveň zachovat přímý kontakt interiéru s okolní krajinou.

Pak tu byla samozřejmě i emoční rovina. Už samotné téma dětského hospice je velmi silné a člověk si k němu během práce vytváří hluboký vztah. I to bylo v mnoha ohledech náročné.

V čem je podle vás Dům pro Julii unikátní?

Především v tom, že jde o první dětský hospic svého druhu v České republice. A také v příběhu, který za jeho vznikem stojí. Celé to vlastně vyrostlo z myšlenky jedné ženy – Radky Vernerové –, která se rozhodla, že takové místo u nás není a musí vzniknout.

Je obdivuhodné, jak se jí podařilo dát dohromady lidi, podporu i energii potřebnou k realizaci tak velkého a důležitého projektu. Člověk si na tom uvědomí, že i zdánlivě jednoduchá myšlenka může vyrůst v něco mimořádného, co má obrovský společenský význam a pomáhá druhým.

A myslím, že unikátní je i atmosféra domu. Není to klasické zdravotnické zařízení. Je to místo, které se snaží nabídnout důstojnost, klid, blízkost a co nejkvalitnější společný čas pro děti i jejich rodiny.

Může podle vás tento projekt změnit pohled na podobná zařízení u nás?

Doufám, že ano. Nejen v oblasti paliativní péče, ale obecně v přístupu k nemocnicím a podobným institucím. Myslím, že Dům pro Julii ukazuje, jak důležité je prostředí, ve kterém člověk tráví čas – zvlášť v tak citlivých životních situacích.

Architektura podle mě není jen o funkci. Může významně ovlivňovat psychiku, atmosféru i kvalitu života. A právě důstojné, citlivé a lidské prostředí by mělo být samozřejmou součástí zdravotní péče.

Věřím, že Dům pro Julii může být inspirací pro další podobné projekty a že pomůže měnit způsob, jakým o těchto stavbách uvažujeme.

Dům pro Julii získal hlavní ocenění České ceny za architekturu 2025. K tomu i Cenu předsedy Senátu Parlamentu ČR Miloše Vystrčila a Cenu veřejnosti. Co pro vás ta ocenění znamenají?

Bylo to obrovské. Upřímně řečeno, dodnes pro to asi nemám úplně správná slova. Když během vyhlašování zaznělo naše jméno poprvé, podruhé, potřetí – a my opakovaně stáli na pódiu –, byl to nesmírně silný okamžik. Člověku se v tu chvíli promítnou všechny roky práce, komplikace, nejistoty i emoce, které projekt provázely. A samozřejmě přijde obrovská radost. Nejen z těch ocenění, ale hlavně z toho, že vzniklo místo, které má skutečný smysl a může pomáhat dětem i jejich rodinám. Myslím, že právě to je na tom nejcennější – že ocenění nevnímáme jen jako uznání architektury, ale také jako potvrzení, že podobné projekty mají ve společnosti své důležité místo.

Když dnes do Domu pro Julii vstoupíte, cítíte, že se podařilo naplnit původní záměr?

Myslím, že ano. Podařilo se zhmotnit to, co jsme si na začátku představovali. Samozřejmě až samotný provoz a čas ukážou, co funguje přesně podle očekávání a co si naopak vyžádá úpravy. Některé prostory dnes žijí trochu jinak, než jsme původně předpokládali – třeba pokoje pro rodiče nejsou využívány úplně tak, jak jsme si mysleli. Několik místností postupně mění svůj účel. Ale s tím jsme vlastně počítali. Takový dům se musí vyvíjet spolu s lidmi, kteří v něm žijí a pracují. Důležité pro mě je, že se podařilo vytvořit důstojné, citlivé a lidské prostředí. Dům dnes žije vlastním životem – a to je asi dobře.

Jste na projekt hrdý?

Rozhodně. Moc.