Na vlastní OKO

Může mít stroj vlastní pohled na svět? A co se stane, když nás začne pozorovat? Antonín Kindl, mladý umělec pohybující se na pomezí technologií a umění, je vítězem otevřené výzvy Signal Calling. Na letošním Signal Festivalu tak představí interaktivní instalaci OKO, která reaguje na své okolí a zkoumá principy strojového vidění. V rozhovoru mluví o své inspiraci, procesu tvorby, pedagogické práci i o tom, proč jsou pro něj technologie víc než jen nástroj.

Jste vítězem letošní výzvy Signal Calling. V čem je podle vás OKO tak výjimečné, že oslovilo porotu?

Podle mého to může být propojení ryzí technologie a určitého výtvarného přístupu, který propůjčuje strojům schopnost smyslově vnímat. Napomohla tomu snad i skutečnost, že projekt měl již několik funkčních prototypů a byl opakovaně vystaven. Navíc doufám, že to pro Signal Festival a PrusaLab mohla být zajímavá výzva. Způsob, jakým instalace využívá projekci, je totiž poměrně jiný, než jsme zvyklí. Jádrem instalace je rotační hlava, která je schopna s projektorem pohybovat, a dynamicky tak mapovat okolní prostředí. Jedná se tedy spíše o kinetický objekt, který projekci využívá jako primární komunikační prostředek.

Jak instalace vzniká? Zajímá mne celý proces od prvního konceptu po realizaci. Byl to technologicky náročný projekt?

Původní prototyp byl vytvořen v rámci semestrálního projektu. Jak jsem zmínil, byl několikrát vystaven. A právě zkušenost z opakované prezentace mě přivedla na myšlenku, že by se objekt mohl dále škálovat a přenést i do exteriéru. To s sebou samozřejmě přineslo mnoho technologických překážek. Od mechanismu pohybu, ochrany proti vodě, odvodu tepla až po technologii snímání a analýzy obrazu. O to jsem vděčnější za PrusaLab, který je schopný zaměřit se na oblasti, na něž sám zdaleka nestačím. Zároveň se společně snažíme hledat univerzálnější řešení, aby bylo možné instalaci později vystavovat i v jiných prostorech.

Jakou roli hraje v OKU práce se světlem?

Světlo je v podstatě základním stavebním kamenem celého díla. Objekt ho díky projektoru nejen produkuje, ale také ho vnímá jako obraz. Přirozeně tak vzniká velmi úzká zpětnovazební smyčka, kdy objekt snímá okolní prostředí pomocí kamery, ale zároveň na ně v reálném čase reaguje promítaným obrazem. Projekce nám umožňuje nahlédnout do percepčních procesů stroje a účastnit se jich jako subjekt.

Signal Festival vnímáme jako platformu, která propojuje umění, technologie a veřejný prostor. Jak do ní zapadá OKO? A co by mělo divákům sdělit?

OKO je stroj, který má jistý vliv na okolní svět ve svém dosahu. Osobně ho vnímám jako nějaký mohutný přijímač a vysílač informací. To, co nám instalace nabízí, je jakýsi střet diváka s touto bytostí, která neustále zpracovává informace o svém okolí. Pro mě je důležité poukazovat především na percepční schopnosti strojů, protože nás to zároveň učí o našich vjemech. O tom, jak jsou pro nás důležité, ale i o tom, jak nás determinují. Kromě toho však dílo generuje mnoho dalších témat, která mohou být pro návštěvníka velmi důležitá. Ať už se jedná o všudypřítomnost kamer, význam soukromí nebo neustálé zpracovávání dat o nás.

Vaše práce stojí na pomezí umění, technologií a vnímání. Je obtížné balancovat mezi estetickou a technickou složkou instalace?

Není to obtížné, pokud vnímáte estetiku a techniku jako rovnocenné partnery. Někdy mě k zajímavým řešením přivádí právě hranice techniky či znalostí. Senzor má určitý dosah, světlo určitý rozptyl – samostatně tak definují výsledné gesto. Samozřejmě ale v tvorbě existuje určitá bariéra, kterou určuje dosavadní zkušenost s danou technologií. Občas je tedy náročné volně experimentovat, pokud jste do potřebné míry neovládli nástroj. Ale to platí snad vždycky a všude. Někdy je ovšem třeba si nástroj nejprve „vyrobit“, než s ním můžete experimentovat. Při tvorbě multimediálního díla často stavíte platformu, která se sama stává součástí výsledku.

Jak se vám daří mezi těmito světy „přepínat“? Potřebujete jiné nastavení mysli pro programování a jiné pro vizuální kompozici?

U mě to jde ruku v ruce. Spousta inspirace totiž pramení z technologického zkoumání a laborování. Některé projekty začínají jako pouhá fascinace určitým problémem a až postupným experimentováním se vyvinou v obsahově bohatší projekt. Člověk si tak současně ověřuje spolehlivost jednotlivých principů a postupně je začleňuje do díla. Mnohdy narazí na věci, které by ho bez této praktické zkušenosti pravděpodobně nenapadly.

Jak jako umělec vnímáte překotný vývoj technologií a umělé inteligence? Nakolik podle vás proměňuje AI kreativní činnost? Co může umělci přinést? A co mu naopak může vzít?

Vzestup umělé inteligence postupně mění všechny oblasti a kreativní tvorba není výjimkou. Paradoxně se vlastně stala jedním z prvních odvětví, které AI začala hravě replikovat. Vliv je nepochybně obrovský a některé změny jsme již pocítili všichni. I když je někdy těžké si to uvědomit. Díky umělé inteligenci se výrazně rozšiřují naše schopnosti. Dokážeme věci, které by ještě před pár lety byly nedosažitelné. A zároveň se často ochuzujeme o poznávání, zkoumání, ale také o možné spolupráce s ostatními, jejichž služby již AI dokáže nahradit. Ať už jde o texty, kódy, obrazy, zvuky či cokoli jiného.

Současná AI je avšak stále nástroj, nikoli samostatně jednající aktér. Zatím nemá intuici, natož potřebu umělecky se vyjadřovat. Takže i když možná bude brzy každá forma digitálního díla napodobitelná, pravděpodobně na tvorbu ještě plně nerezignujeme. To bychom se snad museli jako společnost rozhodnout, že už pro nás kreativní kulturní hodnota nemá význam.

Mnohem větší nebezpečí však hrozí ve chvíli, kdy se stroj začne chovat jako aktér, který je schopen samostatně se rozhodovat a mít konkrétní vliv na okolní svět. Velkou roli začne hrát to, jak lidé vlastně vnímají syntetický obsah, jaký vztah si při interakci s agentem vytvoří a do jaké míry nás stroj může skutečně ovlivnit.

Učil jste na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Co jste se snažil studentům předávat?

Multimediální obor, v jehož rámci jsem působil, se vždy zaměřoval na pestrou výuku různých médií. Studenti během studia získávají zkušenosti v mnoha oblastech. Od grafického designu, typografie, webdesignu, produkce fotografií a videa až po animace, 3D grafiku a nová média. Možná někdo řekne, že se kvůli tomu student nenaučí nic pořádně. Jenže já si myslím, že právě v tom je síla multimédií. A zároveň jejich primární cíl. Tedy připravit studenty, aby byli schopni rychle si osvojit nové nástroje a technologie – a využít je jako prostředek vyjádření v libovolném médiu.

Vystudoval jste VŠVU v Bratislavě, nyní zároveň učíte, tvoříte, vystavujete... Jak se vám daří zkombinovat tolik rolí?

Všechny tyto činnosti vlastně zapadají do jednoho celku. Při tvorbě se člověk nejvíce učí tím, že zkoumá do hloubky určité problémy a snaží se jim porozumět. Výuka je naopak výbornou praxí v tom, jak spolehlivě a efektivně předávat znalosti dál. Do značné míry přispívá k vašemu vlastnímu plnému porozumění. A výstavy jsou zase zkouškou toho, jak vytvořené dílo komunikuje s publikem. Většina prací končí jako prototypy a teprve při opakovaném vystavování je možné si ověřit, které prvky fungují dobře a na kterých je třeba dál pracovat.

Máte za sebou úspěšný projekt, ocenění, výstavy, … Kam dál? Jaké jsou vaše profesní vize?

Rád bych pokračoval v tvorbě „elektronických organismů“, které mohou reagovat na podněty z prostředí a případně se i učit a vyvíjet své chování. Zajímá mě rozšiřování smyslového poznání strojů a hledání alternativních způsobů prezentace takových děl. Ať už v galeriích, opuštěných budovách, ve veřejném prostoru, v exteriérech nebo jako součástí performancí. Různá prostředí nutí stroje chovat se odlišně, adaptovat se. Chci i nadále otevírat otázky, které vyvstávají s technologickým vývojem, a zkoumat, jak přítomnost stroje ovlivňuje publikum. A naopak.

Autor: Klára Antošová