Neuhýbat z vlastní cesty

Kateřina Handlová patří k nejvýraznějším tvářím současného českého sklářství a designu. Má za sebou zkušenosti z Lasvitu, společnosti Swarovski i Dubaje. Dnes stojí v čele kreativního směřování značky Rückl a jako senior designérka Bommy navrhuje světelné objekty, které propojují tradici, emoci a technologii. V rozhovoru mluví o odvaze nepodléhat trendům, o síle řemesla a o tom, proč je pro ni práce se sklem a světlem prostorem svobody, nekonečné kreativity i možností.

Nedávno jste se představila na podzimním Designbloku v rámci výstavy Odvaha. Co pro vás osobně znamená „odvaha“ v umění a designu?

Odvaha v umění nebo v designu pro mě znamená neuhýbat z vlastní cesty a zůstat autentický. Za každou cenu nepodléhat nějakým trendům, ale řídit se tím, jak to cítím já. Odvaha je svým způsobem i v perzistenci – i když se vám třeba ze začátku nedaří, je důležité to nevzdávat. A odvaha je podle mého i schopnost opustit profesi, ve které se člověk už nevyvíjí. Zkrátka odejít, aby se mohl posunout dál.

Prošla jste si něčím podobným? Musela jste sebrat odvahu, abyste něco opustila?

Ano, pro mě je to velké téma. Zažila jsem to, nejen když jsem kdysi odcházela z Lasvitu, ale ještě dříve. Těsně po škole jsem pracovala u filmu jako asistentka kostýmního výtvarníka. Bylo to nesmírně dynamické a vzrušující, moc mě to bavilo, měla jsem fajn kolegy. A ke všemu to bylo velmi dobře placené. Já ale časem začala cítit, že už trochu stagnuji. Hlavně ale, že se musím vrátit k designu. Měla jsem velký strach odejít, navíc jsem nastupovala za mnohem nižší plat. Nicméně jsem ten krok do neznáma udělala, abych se mohla posunout dále. V té době jsem slyšela rozhovor s jedním rabínem, který odvahu k zásadním životním krokům přirovnával k odvaze humra: Aby mohl dorůst a nezůstat navždy malým humrem, musí několikrát za život shodit krunýř a nějakou dobu přežít bez něj. Což je velmi ohrožující, riskantní, je snadnou kořistí predátorů, je zranitelný a tak dále. Ale pak je zase větší a silnější. Mně to tehdy velmi pomohlo, protože jsem si řekla, že se prostě zachovám jako humr.

Jak jste se vlastně jako designérka dostala k navrhování svítidel a světelných instalací?

Víceméně náhodou. Na UMPRUM, kdy jsem si světla vybrala jako téma své diplomové práce. Za celých šest let studia jsem to nezkusila, tak mi to přišlo jako výborný nápad. Už když jsem psala anotaci, jsem si ale uvědomila, že to nebude žádná legrace, protože jsem v podstatě nevěděla, jak k tomu mám přistoupit. Navíc jsem znala jen klasické žárovky, neznala konstrukční principy ani žádné alternativní zdroje. Ale potom přišla Preciosa s nabídkou, že podpoří některého ze studentů, kteří se chtějí věnovat světlu. Tak jsem se toho chytla a bylo to fajn…

Takže vznikly dnes už ikonické kolekce svítidel Shibari a Tied-up romance. Co tomu všechno předcházelo?

Rony Plesl, u kterého jsem na UMPRUM studovala, přinesl do ateliéru knížku z výstavy v Nizozemsku, která se jmenovala Fetish Fashion. A mě strašně nadchlo, jak se v módě odráží zrcadlo společnosti, jak do ní prolíná téma odvahy. Napadlo mě, že bych to chtěla nějak aplikovat do diplomky a svých návrhů světel. Tak vznikly kolekce Shibari a Tied-up romance. Za rok a půl mě oslovila Bomma, že je chce vyrábět. Návrhy jsme sice museli do sériové výroby lehce upravit, ale úspěšně jsme to dotáhli. Pak přišel Lasvit, navrhování světelných instalací. Úplně jiná práce, do které jsem musela od základů proniknout…

Působíte jako umělecká ředitelka sklárny Rückl a také senior designérka v Bommě. Patří svítidla stále do vašeho porfolia? Co vás na nich nejvíc baví?

Stále navrhuji svítidla pro Bommu, ale věnuju se už jen složitějším bespoke (zakázkovým, na míru, pozn. red.) instalacím. Nedávno jsme například nainstalovali světla Flare, což jsou takové ohnuté skleněné tyče, do restaurace Brasileiro ve Slovanském domě, kde rekonstrukci interiéru navrhovali architekti z Qarta Architekt. Svítidla a světelné plastiky na míru navrhuji také externě, například pro Kolektiv Ateliers. Co mě na tom baví? Je to pro mě v podstatě odpočinkové. Když v Rücklu řeším sklenice, mám poměrně úzké mantinely, v nichž se mohu pohybovat. Oproti tomu při návrzích světelných instalací mám k dispozici velké hřiště působení. Pracuji s barvami, s nějakým tématem, můžu pracovat s prostorem a s různými světelnými efekty. Světlo mě navíc baví i proto, že funguje na pomezí uměleckého objektu a užitého produktu. Dává interiéru další rozměr. Sklo se díky světlu i jinak zbarví, dodá mu emoci.

Vaše světelné tyče jsem viděla na posledním veletrhu Light and Building na stánku Bommy. Jsou to ty, které jste teď instalovala v Brasileiru?

Přesně tak. Pracovali jsme s myšlenkou, že ty světelné linie jako by protančí prostorem. Tyče Flare původně vznikly tak, že jsem hledala produkt, který bude na pomezí svítidel a světelných instalací a který budu moci použít do vysokých prostor, jako je například schodiště, a zároveň i do interiérů s nízkým stropem. Ideálně něco minimalistického, z čeho ale budu moci navrhnout i organickou a bohatou kompozici, hrát si s tím… Flare to všechno splňují. Dají se zavěsit vertikálně, horizontálně i pod jakýmkoli úhlem. V kombinaci se třemi typy, který je každý jinak ohnutý, mi to dovoluje to neskutečné množství kompozic. Geometrické, organické, … Je to kombinace moderní technologie a tradičního řemesla. Tyče jsou ručně tahané, stáčené a ohýbané. Uvnitř mají spirálu, jakousi texturu tvořenou skleněnou fritou přetaženou křišťálem. Mnoho architektů a designérů má úplně nejradši čiré sklo, které ale světlo moc nevede. Povrch skla je proto vždy ideální něčím narušit. V případě zmiňovaných tyčí je to právě ta spirála. Ale volí se i jiné techniky, různé optické formy, které na povrchu vytvoří zvlnění. Používá se soda, která vytvoří bublinky, také matování a pískování…

Při navrhování svítidel a instalací ze skla musíte mít nejen pohled a vnímání umělkyně a designérky, ale rovněž detailní znalosti sklářského oboru. Jak náročné bylo do toho proniknout?

Pro mě to tak těžké nebylo. Vyrostla jsem totiž ve sklářském kraji v severních Čechách a moji rodiče vystudovali UMPRUM, a to pod vedením Stanislava Libenského. Celý život se pak věnovali sklu – především tavené plastice – v ateliéru u Nového Boru. Vystudovala jsem Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodu a mám maturitu z technologie skla. To byl můj nejoblíbenější předmět a dodnes je to moje velká vášeň. Dokonce jsem chvíli přemýšlela, že bych šla místo na UMPRUM na Vysokou školu chemicko-technologickou. Sklo nabízí nepřeberné množství technik a způsobů, jak s ním lze pracovat. Za posledních padesát let bohužel nastal obrovský tlak na cenu a na rychlost zpracování. Vše se zjednodušuje, automatizuje, takže tradiční technologie ustupují, vlastně téměř vymírají. Respektive řemeslníci, kteří je umí… Když jsem nastoupila do sklárny Rückl, právě i z tohoto důvodu jsem si stála za tím, že potřebujeme, aby naše produkty nesly silnou řemeslnou stopu, abychom šli i složitější cestou, vyvíjeli nové brusy a věnovali se sklářským technologiím. Naštěstí se to daří.

Jaké jsou vaše vize? Kam byste chtěla značku Rückl posunout v následujících letech?

Jak už jsem zmínila, soustředím se na zajímavé brusy, techniky a technologie. Podařilo se mi prosadit, že jednou za čas děláme limitované kolekce váz, které mají velmi složité brusy. Jsou těžko opakovatelné, takže většina z nich jsou vlastně autorské výtvory. Chtěla jsem do brusu dostat emoce, aby byl zajímavý, krásný, a vznikaly tak díky tomu třeba i sběratelské kousky, na které se zákazníci mohou těšit. Aby byli zvědaví, s čím novým přijdeme. Mou prioritou je udržet pozici Rücklu na trhu jako love brandu. A i když se na jedné straně pozicujeme jako luxusní značka, na druhé straně musí být naše portfolio tak rozmanité, aby v něm byly i dostupnější produkty. Myslím si taky, že především ty dražší by měly vyprávět příběh, byt silně řemeslné i inovativní. Vázy, které stojí sto tisíc, se prodají třeba jen dvě, ale jsou stejně důležité jako skleničky z našeho portfolia, kterých se prodají stovky.

Pokud byste měla vlastními slovy popsat své umělecké DNA… Co je podstatou vaší tvorby a co je pro ni nejtypičtější?

Je to linka, která mě drží už od studií na UMPRUM: Ráda kombinuji sklo s jinými materiály. Miluji především kůži. Vlastně to původně vzniklo, protože mne frustrovala nepredikovatelnost při výrobě skla a potřebovala jsem mít alespoň nad něčím plnou kontrolu. To byl ten důvod… Navíc jsem se potřebovala vymezit vůči tvorbě rodičů a najít si vlastní cestu. Vyrostla jsem mezi krásnými barevnými plastikami, které zhmot­ňují světlo, pracují s optikou. Jenže já v tvorbě hledala jiné emoce a východiska. Mám ráda, když objekt o něčem vypráví, odráží, co je pro mě buď velmi osobní, nebo naopak něco, co se děje ve světě. To je asi pro mou tvorbu typické.

Na jaké tvůrčí vlně jste zrovna teď? Co je momentálně leitmotivem vaší aktuální tvorby?

Teď jsem v takovém miniútlumu, potřebuji dovolenou a rozmyslet si, co bude dál... Nicméně v mé poslední kolekci se odráží moje záliba v brutalistní architektuře. Nechala jsem se inspirovat několika pražskými stavbami, které mám moc ráda. Na rozdíl od svých rodičů, kteří je spíš nesnášejí. Jako spousta dalších lidí je mají spojené s obdobím komunismu a totality. Vždy se mi líbily ty odvážné a monumentální formy, různé struktury fasád, vrstvy i neotřelá sochařská výzdoba… Trápí mě, že se tyto budovy bourají. Jsem přesvědčená, že mají svou kvalitu. Na základě toho všeho jsem navrhla například vázu Bruta, která vychází z budovy Transgasu. Nebo vázu Monumenta, kterou inspirovala socha Rovnováha na Barrandovském mostě. Obě jsou součástí právě nové kolekce Metropolis.

Zmínila jste, že potřebujete dovolenou… Jak nejradši relaxujete a kam si nejraději jezdíte pro inspiraci?

Vždy potřebuji dvě dovolené. Jednu, která je aktivní a při níž čerpám nové impulsy a inspiraci. Příští rok bych moc chtěla jet do Japonska a už teď mám dlouhý seznam, co tam potřebuji vidět. Je to kombinace architektury, zajímavých výstav, tradic, památek. Naposledy jsem byla v Kalifornii. V LA, v Las Vegas, Palm Springs, Joshua Tree parku, ... V místech, která jsou úplně jiná než evropská města a krajina. Takže jsme zažili přírodu, architekturu, umění, … Bylo to perfektní a neskutečně inspirativní.

Druhou dovolenou potřebuji k tomu, abych chvíli opravdu nic nedělala. Ležím s knížkou u bazénu nebo na pláži, běhám, pak jen odpočívám.

Pracujete ve velmi náročném, exponovaném a konkurenčním oboru. Jak se snažíte, abyste nevyhořela, abyste zůstala kreativní?

Já už párkrát na pokraji vyhoření byla. Naposledy teď v červnu, kdy jsem byla tak přepracovaná, že jsem na dva týdny přestala slyšet a měla strašlivý tinnitus. Ten mi částečně bohužel zůstal. V minulosti jsem zažila i panické ataky. To byly signály, že musím zbrzdit a být na sebe opatrnější. Snažím se už nepracovat o víkendech, najít si čas na běhání, na sport, na saunu. Tím si vyčistím hlavu. Snažím se být zkrátka na sebe hodnější. Pracovní prostředí tomu bohužel nepomáhá. Na podobných pozicích, jako jsem já, moc žen není. Hlavně asi proto, že mají děti, rodinu. Když si v tomhle oboru po škole dáte delší pauzu na mateřské, nestačíte si vybudovat kariéru, etablovat se. Je pak velmi těžké se vracet. Jakmile se o vás v oblasti designu dva roky neví, máte pocit, že jste skončila. Musíte neustále držet krok s ostatními, ten tlak je obrovský. Myslím, ze nějaké vyhoření či kolaps zažila minimálně polovina mých kolegů.

Kdybyste měla definovat poselství své tvorby, jak by znělo?

To je těžká otázka… Snažím se držet toho, aby byla má tvorba na nějaké úrovni, aby každé moje dílo bylo pravdivé. Ať už v tom, o čem skrze ně vyprávím, nebo v tom, co může sdělit. Aby měli lidé radost, když ten předmět používají. Že jim třeba dělá život trošku lepší nebo krásnější. Znáte ten pocit, když přijdete na výstavu a uvidíte tam něco, co s vámi úplně rezonuje? Něco, co vás dojme nebo rozveselí? Přála bych si, aby lidé, kteří mají v ruce mou vázu nebo sklenici či doma moje světla, měli stejný pocit.

Jaký vzkaz byste chtěla předat mladé generaci designérů a sklářů, kteří teprve hledají vlastní cestu?

Mám ráda takový ten životní postoj „trust the process“. Nehrát na jistotu, nebát se výzvy a změny. Také věřím, že vše má svůj čas. Můj pracovní příběh je toho příkladem. I když se vám ze začátku nedaří, nejdůležitější je stát si za tím, co děláte. Vědět, proč to děláte, a snažit se to dělat dobře. Moje motto vždy bylo, že když do toho dám všechno a budu hodně pracovat, tak to musí fungovat. Podle toho jsem se řídila úplně všude, kde jsem pracovala. Navzdory tomu, že jsem třeba na začátku nevěděla nic ani o světlech, ani o kostýmech. Před nástupem do Rücklu jsem o broušeném sklu také moc nevěděla, nikdy předtím jsem to nedělala. Navíc to byla technika, kterou jsem vlastně ani moc neměla ráda. Broušené sklo mi připadalo jen dekorativní, bylo pro mě cizí, bez emoce. Ale ta výzva se mi líbila. Věřila jsem, že když se do toho ponořím, najdu si k němu svoji cestu. Samozřejmě jsem k němu měla respekt, navíc nahradit na takové pozici svého učitele mě trochu děsilo. Občas jsou v životě takové zvláštní odbočky, které v danou chvíli vypadají nešťastně a nikam nevedou. Vždycky jsem věřila, že žádná práce není zbytečná, a pokaždé jsem se naučila něco, co jsem pak zužitkovala, protože věci na sebe zkrátka navazují.

Autor: Klára Antošová