Ondřej Boháč (nejen) o světle ve veřejném prostoru

Pokud by se vám představení Ondřeje Boháče, ředitele Institutu plánování a rozvoje, zdálo příliš neuchopitelné, lze pro upřesnění dodat, že je to vrchní pražský plánovač. Muž, který má pod palcem rozvoj Prahy a který díky své profesi trvale hledí k budoucnosti. Vizionář, stratég, geograf, manažer a v neposlední řadě milovník Prahy.

Rád říkáte, že Praha je skvělé město pro život. Skvělé mi evokuje mimo jiné bezpečné. A bezpečné je nepochybně i díky veřejnému osvětlení. Jak jste jako urbanista spokojený s veřejným osvětlením v Praze? 

Ano, Praha je v evropském a globálním kontextu opravdu bezpečné město, skvělé pro život. Praha je sociálně prostupné město, máme výbornou MHD, do parků to nemáme daleko. A ano, osvětlení hraje ve veřejném prostoru velkou roli.

Co vám evokuje spojení světlo a veřejný prostor? Bezpečnost, přehlednost, atmosféru, vkus a kulturu… Jaký vliv má podle vás venkovní osvětlení na noční obraz města?

V různých místech je to různé. Na osvětlení lze nahlížet z více perspektiv a s rozličnými zájmy. Při plánování je klíčový lokální kontext k vyvažování různých zájmů a pro rozhodnutí, co v daném místě upřednostnit. Obecně je vliv osvětlení na noční obraz města nepochybně velký. 

Působíte jako ředitel Institutu plánování a rozvoje a svou práci jste někde popsal jako občasnou „jízdu na tygru“. Můžete nám představit činnost a směřování vaší instituce? 

IPR je organizace, která se stará o budoucnost města a zajišťuje kontinuitu při jeho plánování, aby Praha byla skvělým místem k životu i nadále. To se ale nestane samo, město se musí vyvíjet a proměňovat. A „jízdou na tygru“ mám na mysli realitu, se kterou se potýkáte, pokud máte ambice posouvat město, jako je Praha, kupředu. Denně totiž narážíte na to, že proces rozvoje vlastně neřídí město, ale skrze komplikovaný systém přenesené působnosti, který v Evropě nemá obdoby, o budoucnosti měst vlastně rozhoduje stát. Stačilo by změnit pár odstavců v několika zákonech, dát městům větší pravomoce – a z tygra se může najednou stát velmi dobře vycvičený kůň.

Pokud územní plán vymezuje nějaké lokality a nastoluje principy ve městě, osvětlení by mělo být v souladu s nimi. Jak dalece se IPR věnuje problematice veřejného osvětlení, případně slavnostního osvětlení?

Spíše formou konzultací a definováním základních principů. Daná problematika je poměrně komplexní. Už v našem Manuálu tvorby veřejného prostoru jsme před více než deseti lety věnovali osvětlení samostatnou kapitolu. Jejím hlavním sdělením je, že jde o téma tak zásadní, že má Praha vytvořit celistvou koncepci veřejného osvětlení, která má – jako ostatně každá jiná koncepce – umožnit plánovat jak rekonstrukce, tak rozšiřování sítě způsobem, který bude plnit společenská očekávání efektivně a vyváženě. Tuto koncepci má pod palcem společnost Technologie hl. m. Prahy.

Řešíte v souvislosti s osvětlením Prahy v rámci IPR rovněž problematiku životního prostředí a udržitelnosti? 

Ano. Když byla zadávána koncepce veřejného osvětlení, zformulovali jsme na základě našich zkušeností z různých oborů očekávání a tento podklad jsme zpracovatelům poskytli. Životní prostředí a udržitelnost byly podstatnou součástí našeho textu.

V souvislosti s venkovním osvětlením jsou diskutabilní například parky, kde proti argumentu bezpečnosti stojí argument ochrany životního prostředí a narušení přirozeného přírodního rázu. Jaké řešení se vám zdá v tomto případně nejvhodnější? 

Méně je více. Ale je to jako vždy… Záleží na lokálním kontextu. I v prakticky zhasnutém parku může třeba být jedna cesta v nějakém režimu přisvětlena více. Například pokud má svou roli v síti veřejných prostranství upravenou technickým předpisem. 

Mezi odborníky na osvětlení, architekty a urbanisty se vedou debaty o osvětlení historických částí měst, budov, kostelů, památek… Někteří by „zhasli“, jiní třeba jen omezili. Jak to vnímáte vy? 

Já to vnímám tak, že v principiální rovině má být možné svítit, omezit i zhasnout. Záleží na kvalitě procesu, při němž se jako společnost dohodneme, jak má být konkrétní případ vyřešen. Jde o vážení různých zájmů odpovědným, poučeným a transparentním způsobem.

Podílel jste se na nové podobě městských stavebních předpisů. Úpravy byly nutné kvůli souladu s novým stavebním zákonem, v němž je zahrnuta také problematika osvětlení, proslunění a stínění. Je legislativní úprava v této oblasti pro činnost IPR nějak zásadní? Případně pro architekty a urbanisty podílející se na podobě města? 

Osvětlení, proslunění a stínění jsou tři různé věci. Nejzásadnější dopady na strukturu zástavby mají požadavky na proslunění, respektive způsob, jakým jsou formulovány. Ty zbývající mají mnohem širší škálu možných technických řešení. 

Pražské stavební předpisy měly nebo možná mají své kritiky, nicméně právě díky existenci těchto stavebních předpisů mohly vznikat nové pražské čtvrti, jako je například nový Smíchov. V čem jsou podle vás pro město zásadní a přínosné?

Zásadní jsou v tom, že umožňují zacelit urbanistickou proluku a dostavují město udržitelnou a úspěšnou formou kompaktního hustého města krátkých vzdáleností. Po letech můžeme stavět domy v blokové struktuře, a vytvářet tak prostředí, které máme rádi. Několik desítek let to paradoxně nebylo možné. Pokud bychom dali přednost rozvolněné výstavbě za městem, dostaneme se k ekonomické i ekologické neudržitelnosti fungování daného města.

Když se podíváme na nové stavební předpisy jako na celek. Co se aktuálně mění, co z nich pro Prahu vyplývá?

Mění se například požadavky na hospodaření s dešťovou vodou. Také vznikla nová pravidla vegetačních souvrství střech o malém sklonu. Nové jsou třeba i požadavky na vznik veřejných WC v obchodech s podlahovou plochou nad 1 000 metrů čtverečních.

Jak dalece se nová podoba stavebních předpisů dotkne jiných měst v republice?

Své stavební předpisy má nově i Brno. Jsme však toho názoru, že svůj specifický stavební předpis má mít každé krajské město. Stejně jako NP Podyjí nebudete spravovat pomocí stejných pravidel jako KRNAP, Ostrava má jiné požadavky na svůj rozvoj nežli třeba Karlovy Vary.

Když budeme mluvit o návrhu a projektu osvětlení, jakých nejčastějších chyb se dopouštějí architekti urbanisté a projektanti ve svých návrzích?

Architekti a urbanisté se mnoha chyb nedopouštějí, protože se k navrhování venkovního osvětlení často vůbec nedostanou. Nejčastější „chybou“ jsou tak pouze technokratická zadání a zpracování jako splnění nutné legislativy. 

O Praze se často vyjadřujete jako o skanzenu. „Praha se stovky let proměňovala a vrstvila, v nějaký moment tady ale zavládlo přesvědčení, že už je hotová a nemá se na ni sahat. S tím se teď trochu bojuje,“ řekl jste v jednom rozhovoru. Co by Praze pomohlo, aby přestala mít nálepku skanzenu?

Jak jsem již zmínil, v principu by pomohlo, kdyby samospráva měla volnější ruce v naplňování své odpovědnosti vůči obyvatelům – aby měla i část pravomocí, které má dnes stát. Protože stát tu lokální odpovědnost vlastně nenese. Výsledkem současného nastavení je frustrace všech zúčastněných. I proto jsme s ostatními městy založili iniciativu CityDeal, která o změny v tomto ohledu usiluje. 

Co se rozvoje města týče, tradicionalisté by nejraději nebourali vůbec nic, modernisté by zase nejraději stavěli mrakodrapy i u Vltavy. Nicméně… Nejsou někdy až příliš přísné památkové předpisy na škodu rozvoji?

My jako společnost trpíme tím – což souvisí s tou odpovědností a pravomocemi, které jsem zmiňoval –, že soukromým i veřejným investorům dotčený orgán státní správy často dost transparentně a jednoznačně neříká, jak ano. Až teprve v pokročilé fázi přípravy záměru sděluje, jak ne. Tím vlastně nutí investory do velmi drahého a zdlouhavého procesu neustálých úprav projektu. Památková péče je sice velmi důležitý veřejný zájem, ale jde stále o zájem dílčí, který může být konfliktní s jinými dílčími veřejnými zájmy. Jenže obránce dílčích zájmů vlastně nezajímá naplnění zájmů ostatních. Přesto mají pravomoc celý proces potopit. Investorům – zejména veřejným – zbývá ta odpovědnost a neřešitelná hádanka, jak konfliktním požadavkům vyhovět. Pokud by transparentní památkové předpisy, co se smí, existovaly, mnoha investorům by se významně ulehčil život. Šlo by totiž efektivně plánovat. Ale ony neexistují. 

Co v Praze stojí v cestě dobrým nápadům a ochotě investovat do nových projektů? 

Kombinace všeho výše uvedeného.

Jak si Praha vede v urbanismu v porovnání se zahraničími metropolemi? 

V žebříčku kvality života (Mercer – pozn. red.) Praha nestoupá. Dost podstatným faktorem může být i to, že na výzvy roku 2004 jsme schopni začít fyzicky reagovat možná v roce 2024. Dobrou ilustrací může být zážitek, kterého se vám dostane, když vystoupíte z metra v pražských Letňanech a pak v Aspern Seestadt ve Vídni. Obě jsou to čtvrti, jejichž aktuální rozvoj začal zhruba ve stejnou dobu zavedením linky metra. Jedna ale zůstává polem, druhá už je postavená…

Jaké jsou momentálně prioritní projekty hlavního města Prahy?

Věříme, že obrovský pozitivní efekt bude mít Vltavská filharmonie, stejně tak plánovaná trasa metra D. Klíčový bude ale i nový územní plán – Metropolitní plán.

Popusťte na moment uzdu své fantazii, svým vizím… Jak byste chtěl, aby Praha vypadala za padesát let?

Chtěl bych, aby zůstala i nadále Prahou, ale abychom dokázali jako společnost změnit pohled na město jako takové. Město je totiž živý organismus, který se neustále mění a přizpůsobuje životu, výzvám a trendům. Patří do něj moderní živé čtvrti a nové stavby třeba na místě již nevyužívaných továren a nádraží. Patří do něj kvalitní veřejný prostor, který vybízí k setkávání lidí, po němž je ze strany obyvatel poptávka. Dnes Prahu vnímáme spíš jako „status quo skanzen“ a žijeme trochu z podstaty. Nesmíme se tolik bát změn a chyb, ze kterých se přece můžeme poučit. Věřím, že v budoucnu bude Praha lépe propojená s ostatními evropskými městy a že bude vnímána jako místo, kde se dobře žije. Potřebujeme k tomu ale důležité změny. V první řadě pravomoci k tomu, aby o svém rozvoji mohly jak Praha, tak další česká města rozhodovat sama.

Autor: Klára Antošová