Potenciál světla ve výtvarné výchově

Od estetického prožitku k didaktické aplikaci. Tak by mohl znít podtitulek druhého dílu článku zabývajícího se úlohou světla v rámci výtvarné výchovy. Pojďme se na světlo zaměřit mimo jiné jako na aparát kreativního experimentování.

Výtvarná výchova v kontextu školního vzdělávání

Na českých základních školách je výtvarná výchova spolu s hudební výchovou ukotvena v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání (RVP ZV) jako součást vzdělávací oblasti Umění a kultura. Cílem této oblasti je rozvíjet vnímavost a tvořivost žáků, jejich estetické cítění a schopnost vizuálního vyjadřování. Důraz je kladen také na vizuální gramotnost, interpretaci a reflexi výtvarných děl i běžných vizuálních podnětů.

Výtvarná výchova vede žáky k osvojování výrazových prostředků výtvarného jazyka, k chápání výtvarného umění jako součásti kultury a k rozvíjení schopnosti vnímat, hodnotit a utvářet vizuální prostředí. Prostřednictvím průřezových témat dochází k rozvoji smyslové citlivosti, uplatnění subjektivity, ověřování komunikačních účinků výtvarného projevu a porozumění vizuálně obrazným vztahům.

V praxi by měl žák experimentovat s různými materiály a technikami, vyjadřovat své prožitky a názory a reflektovat vlastní tvorbu i tvorbu svých spolužáků¹. Přesto je výtvarná výchova ve školním prostředí často vnímána jako „méně“ důležitý předmět postrádající váhu předmětů, jako jsou matematika nebo jazyk. Důvody mohou spočívat v nedostatečné aprobaci vyučujících nebo v obtížné uchopitelnosti abstraktních pojmů, s nimiž obor pracuje. Výsledkem bývají povrchně vedené hodiny a úkoly bez hlubší osobní invence.

Zmiňované dokumenty však dávají svobodu a volnost kreativnímu učiteli s otevřenou myslí, který není direktivní. Je partnerem, průvodcem a inspirátorem. Dítě musí mít možnost volby a svobody projevu. Osvícený pedagog nevyžaduje realistické zpodobení světa. Podněcuje děti k tomu, aby jej zaznamenávaly a ztvárňovaly tak, jak ho vnímají a prožívají. Výtvarný projev není kopií reality, ale jejím emocionálním obrazem. Je důležité si celospolečensky uvědomit, že cílem výtvarné výchovy není vychovávat budoucí výtvarníky, ale citlivé, vnímavé a tvořivé osobnosti². Proto se nabízí otázka: Je možné k tomu dojít za pomoci světla?

Světlo jako aparát kreativního experimentování ve výtvarné výchově

Díky grantovému projektu realizovanému v rámci studentské grantové soutěže UJEP byla navržena řada výtvarně-edukativních zadání pro školní praxi, při nichž děti pracovaly se světlem jako s primárním výrazovým prostředkem. Důležitým momentem celé této aktivity bylo zmapování situace práce se světlem ve školní praxi v rámci tuzemského kontextu. Mnohdy byl patrný kontrast v nastavení v sousedních státech (Německo, Rakousko), kde má světlo v tamějších vzdělávacích dokumentech výraznější ukotvení.

Níže jsou představena tři realizovaná výtvarná zadání, která byla podrobněji analyzována a s různou intenzitou aplikována na několika typech a stupních vzdělávacích institucí (ZŠ Kadaň, ZUŠ K. Slavického v Kadani, KVK PF UJEP v Ústí nad Labem, KVK FPE ZČU v Plzni aj.). Důraz byl kladen na edukativní aspekty, interakci mezi účastníky a význam autentického zážitku.

Světelná kresba aneb konec „áčtyřce“

Luminografie – přístupná a technicky nenáročná metoda, která při smysluplném uchopení umožňuje dosahovat výrazného obsahového přesahu. K technickému vybavení patří fotoaparát s možností nastavení expozice a clony, případně režim „ohňostroj“, stativ a rozmanité světelné zdroje (přírodní i umělé). V poslední době tuto roli často zastávají mobilní telefony s příslušnými aplikacemi. Samotná aktivita spočívá v kresbě světlem v zatemněném prostoru, kdy světelný zdroj vytváří během expozice stopu zachycenou fotoaparátem. Dochází k přirozenému prolnutí kresby, fotografie a performance. Významné je, že výslednou stopu lze plně reflektovat až po ukončení akce. Tento moment eliminuje předpojatost vůči vznikajícímu dílu a podporuje spontánnost výrazu. Klíčovými rysy jsou práce s novými médii, interdisciplinární přesahy, multisenzoriální přístup, interakce, důraz na minimalismus, reakce na fyzikální jevy související se světlem aj. Vznikalo tak prostředí na pomezí reality a fikce, kde se jednotlivci stávali tvůrčími jednotkami. Docházelo k přirozenému prolínání individuální tvorby a skupinové spolupráce. Edukace probíhala formou zážitkového učení, s důrazem na autenticitu prožitku³, pohyb a performativní složku, včetně reakce na zvukové podněty.

Světelné vrstvení aneb práce s perforovanou šablonou

Zadání pracující s perforovanou šablonou navazuje na techniku běžně využívanou ve výuce výtvarné výchovy. Ačkoli bývá šablona často vnímána jako praktická a efektivní pomůcka, její používání mnohdy vede k unifikovaným a obsahově prázdným výstupům. Cílem tohoto zadání byla snaha dosáhnout hlubšího a progresivnějšího uchopení tohoto nástroje. Účastníci byli nejprve seznámeni s různými přístupy k šabloně, s jejími možnostmi, limity a materiálovými specifiky. Zadání kladlo důraz na interdisciplinaritu s vazbou na mezioborové souvislosti a historická východiska. Šlo o vytváření prostředí, v němž vznikají inscenované situace, které proměňují realitu a přinášejí nové zkušenosti. K významným prvkům patřilo propojení technických a přírodních atributů, prolínání individuální a skupinové tvorby a práce s materiálovým i světelným kontrastem. Účastníci reflektovali materiálové vlastnosti prostředí a aktivně je zapojovali do tvorby. Klíčové bylo vnímání vztahů mezi prostorem, předměty a sebou samým. Proces imaginace umožnil proniknout do fiktivních světů a narušit každodenní stereotyp⁴.

UV bodypainting aneb světelný rituál

Poslední z nabídnutých zadání staví na technice bodypaintingu – malby na tělo. Ačkoli se jedná o populární a vizuálně atraktivní metodu, v tomto případě bylo cílem její hlubší a významově bohatší uchopení. Aktivita byla založena na použití UV barev, které v souvislosti se změnami světelných podmínek mění svou intenzitu. Výtvarný zásah byl omezen pouze na oblast obličeje, dekoltu a paží. Tato volba souvisela s úvodní přednáškou zaměřenou na historické a kulturní souvislosti zdobení těla, a to zejména v kontextu přírodních národů a rituálních praktik. Vlastní výtvarná práce se soustředila na bod, linii a plochu v rytmicky se opakujících vzorcích. Vyvrcholením byla multisenzoriální performativní aktivita: skupina ozdobených účastníků vytvářela v potemnělém prostoru autentické kruhové tance doprovázené vlastními rytmy a zvuky. Došlo ke gradaci prožitku, narušení sociálních masek a hlubší koncentraci na vnitřní prožívání. Výrazným prostředkem byl pohyb, gesto a tělo jako nositelé sdělení. Každý prvek se stával reprezentantem celku. Celý proces byl strukturován do propojených segmentů s narůstající intenzitou a hlubší osobní angažovaností účastníků. Tvorba směřovala k rituálnímu charakteru a rozvoji symbolického myšlení⁵.

Osobní zkušenost jako nástroj didaktického rámce

Jednotlivá výtvarně-pedagogická zadání dokládají, že svobodná a kreativní výtvarná výchova není závislá na materiálním vybavení vyučovací jednotky. Jejím základním stavebním kamenem je tvůrčí a experimentální přístup k hodině samotné. Pedagog vystupuje jako průvodce a mentor, nikdy jako direktivní autorita, která omezuje prostor pro hru a objevování. V ideálním případě působí jako rovnocenný partner skupiny při tvůrčích činnostech. Zároveň získává vlastní zkušenost. Neměl by se obávat „ponížit se“ k žákovi a na chvíli se stát dítětem, které skrze paprsek světla aktivně objevuje svět.

Autor: Mgr. Jakub Havlíček,
havlijak@kvk.zcu.cz

Výtvarně-pedagogická zadání byla realizována za podpory projektu studentské grantové soutěže UJEP číslo: UJEP-SGS-2017-43-001-2.

Veškerá obrazová dokumentace (fotografie a vizuální materiály) je výsledkem autorovy vlastní dokumentační a výzkumné činnosti.
 

2 DAVID, Jiří. Století dítěte a výzva obrazů: eseje. 2., rozšířené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2008. Spisy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. ISBN 978-80-210-4593-4. s. 46.

3 SLAVÍKOVÁ, Vladimíra, SLAVÍK, Jan a ELIÁŠOVÁ, Sylva. Dívej se, tvoř a povídej!: artefiletika pro předškoláky a mladší školáky. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-322-2. s. 165.

4 SLAVÍK, Jan, CHRZ, Vladimír a ŠTECH, Stanislav. Tvorba jako způsob poznávání. Praha: Karolinum, 2013. ISBN 978-80-246-2335-1. s. 355.

5 STEHLÍKOVÁ BABYRÁDOVÁ, Hana. Z hloubi duše: psychologické aspekty výtvarného projevu. Praha, 2017. ISBN 978-80-7363-856-6. s. 125.