Starosta musí mít odvahu v rozhodování a flexibilitu

Radka Vladyková, ředitelka Svazu měst a obcí ČR, někdejší starostka obce Jesenice u Prahy, která se významně zasloužila nejen o rozkvět a rozvoj obce, ale i jejího okolí. Ostatně i dokonalá znalost principů vedení obce je to, co z ní dělá ženu na svém místě. Povídali jsme si spolu nejen o tom, v čem tkví životaschopnost obcí, proč je tak moc důležitý aspekt odolnosti, ale také o červencovém blackoutu, protože právě ten byl určitou zkouškou rezilience.

Jaké myšlenky vám během blackoutu jako ředitelce Svazu měst a obcí ČR běžely hlavou?

Pár dní předtím, než se to stalo, byl úplněk a já si říkala, jak kdysi pro lidi bývalo jeho světlo důležité. Vybavila se mi vzpomínka z dětství, jak babička zpívala: „Měsíček svítí, já musím jíti za pannou, za panenkou… Měsíček zašel, já jsem nedošel…“ Měsíc byl zkrátka dříve jedinou noční „lucernou“.

Pojem blackout by tehdy nikdo nepochopil, protože v noci byla přirozeně stále tma. Takže ta nedávná událost mi připomněla, že nás asi nečeká nic jiného než v určitých aspektech zase vracet společnost zpátky ke kořenům. Více si uvědomovat, co třeba využívali naši předci, když elektřina nebyla nebo byla velice vzácná. A být doma připraveni taky na to, že ne vždy vypínač cvakne a rozsvítí se světlo. Není důvod k panice, protože oko se tmě za chvíli přizpůsobí. Tuto schopnost evolučně má a nezapomnělo ji. Když navíc svítí měsíc, je v noci venku světlo. Nemluvě o tom, že hvězdy jsou krásné, a když se v nich aspoň trochu orientujeme, mohou pro nás být jakýmsi základním navigačním systémem. Chci tím říct, že ty výpadky energií a moderních technologií nás možná můžou trošku vrátit k tomu, co jsme přirozeně všichni uměli. Orientovat se ve tmě, orientovat se podle přírody a naučit se s ní zase žít v souladu.

Během blackoutu jsme si to možná trochu vyzkoušeli… Nicméně vy jste mi říkala, že tenhle výpadek se dal čekat. Byli na něj odborníci připraveni?

Podle mého ano. Osvědčilo se to, co se starosty mimo jiné probíráme na našich setkáních. Pokud je krizová situace, řízení mají rozhodně převzít odborníci, kteří jediní vědí, co mají dělat. Nikoli politici. Blackout zasáhl Prahu, všechno zkolabovalo, ale Pražská energetika začala okamžitě přepojovat výměníky z jednoho břehu Vltavy na druhý, aby opět rychle zabezpečila hromadnou dopravu, nemocnice, běžný provoz města a tak dále. Zvládli to během čtyř až pěti hodin. Tedy rychle. Protože jsou odborníci. A byla to nepochybně i dobrá zkušenost pro veřejnost. Lidé už vědí, že není třeba panikařit, že je to situace, která zkrátka může nastat. A že se na ni mohou nějak připravit a pracovat s ní. Například já vyrůstala na Jižním Městě, které se průběžně dostavovalo, takže bylo naprosto normální, že občas vypadl proud. Doma jsme měli petrolejky, u nichž jsem napsala mnoho domácích úkolů. Byli jsme zvyklí, že když se zasekne výtah, máme bouchat na dveře a trpělivě čekat, až pro nás někdo přijde. Takže mi připadá přehnané mluvit o blackoutu jako o konci světa a apokalypse.

Jaké poučení z toho podle vás plyne?

Jediné poučení. A to, že dnešní společnost musí být rezilientní, tedy odolná. Mám na mysli společnost, jež funguje jako organismus, který má pevné základy, ale je v určité míře flexibilní, tudíž schopný velice rychle reagovat na změny, aby mohl přežít. Musíme mít pevně nastavené základní krizové řízení, je třeba brát zřetel na základní techniky a technologie. Ale protože si příroda vždycky bude dělat, co chce, i technika je do určité míry v podstatě závislá na přírodních a fyzikálních zákonech. Když se s ní nepracuje dobře, dá nám to velmi jasně najevo. S ohledem na to nesmíme mít opatření naprosto rigidní a striktní, musíme počítat s jistou mírou flexibility, kterou dokáže určit dobrý odborník. Jinak řečeno: Jde o to, aby byla společnost schopná a ochotná se během krátké doby přizpůsobit nové situaci, jako to museli dělat naši předkové. Když třeba začaly jezdit parní lokomotivy, občas odlétla jiskra a způsobila požár na poli. Proto kvůli bezpečí vysekali kolem tratí pruhy. Udělali opatření, aby eliminovali rizika. Nezrušili vlaky. My teď musíme reagovat na situaci, kdy všichni máme obrovskou spotřebu energie, máme nabíječky na telefony, hodinky, notebooky, elektrické obojky pro psy… Tím pádem je nutné vytvořit vyváženou a dobře fungující přenosovou soustavu elektrické i ostatních energií, abychom to zvládli. Teď je na odbornících, aby našli dobrý balanc mezi růstem spotřeby, změnami zdrojů a minimalizací ztrát. Aby soustava dokázala reagovat na různé výkyvy a společnost zase mohla pracovat dál.

Vraťme se k tématu rezilience. Jak horké téma to je pro Svaz měst a obcí ČR?

Rezilience je pro nás jedno z klíčových témat, na kterém v rámci různých projektů pracujeme jak s odbornými organizacemi, tak s akademickým světem. Rezilience obce je klíčem k tomu, aby byl rezilientní, tedy plně funkční, odolný a flexibilní celý stát. Protože čím lépe je obec připravená a schopná v daném čase reagovat například na živelní pohromu, eliminovat rizika, potažmo co nejrychleji zlikvidovat následky, tím méně to v konečném důsledku poškodí stát. Nejde jen o to, aby obec byla sama za sebe rezilientní, ale aby také dobře kooperovala se sousední obcí, aby bylo vše řízeno na profesionální úrovni. Těmito tématy se zabýváme i na našich konferencích. V rámci té loňské, která byla po povodních, jsme mimo jiné řešili, jak předcházet rizikům spojeným s živelními pohromami. Například že musíme vodě udělat takový průchod krajinou, aby měla prostor se rozlít tam, kde nám to bude nejméně vadit. Když víme, že máme po povodních zaplavené trafostanice, už je na stejném místě nemůžeme stavět. Totéž se týká umístění záložních zdrojů, které měly některé obce ve sklepích…

Jak lze posilovat rezilienci měst a obcí?

Jedině sdílením dobré praxe. Spolupracujeme například také se zahraničními svazy, aby starostové mohli sdílet své zkušenosti. Vidět příklady, jak lze zvládat různé krizové situace či jak jim předejít. Jako SMO ČR budeme nyní s obcemi maximálně spolupracovat na tom, aby se opravdu posílila přenosová soustava, eliminovaly se výkyvy v síti. Chceme edukovat starosty v práci s obnovitelnými zdroji… Dále budeme města i obce motivovat, aby začaly budovat své ostrovní systémy sítí. Aby v situaci, kdy případně dojde k výpadku velké sítě, měli tu svou lokální.

Vyzdvihla byste v souvislosti s reziliencí nějakou konkrétní obec, která se podle vás zachovala naprosto příkladně? Například během krizového povodňového období?

Vybavuje se mi starostka Jeseníku Zdeňka Blišťanová, která čelila tomu, že bylo město Jeseník povodní v podstatě zdemolováno. S tou situací bojovala a stále ještě bojuje opravdu obdivuhodně. I v té nejkritičtější chvíli zachovala naprosto chladnou hlavu a postupovala bod po bodu: Ochránit obyvatele, zajistit obyvatele, postupně obnovovat majetek. Má před sebou práci ještě na několik let, ale stále systematicky postupuje, i když se jí do cesty staví spousta překážek. Naráží mimo jiné na to, že třeba územní plánování není flexibilní. Což může v konkrétním případě, kdy povodeň strhne most a je ho potřeba postavit větší a širší, vypadat tak, že je třeba žádat o změnu územního plánu, což je otázkou třeba dvou tří let. Pravidla územního plánování bohužel často blokují starosty v tom, aby mohli učinit opatření k předcházení vzniku rizik. Flexibilnější přístup k územnímu plánu je jedna z věcí, kterou se jako Svaz snažíme prosadit.

Jmenovala jste paní Blišťanovou. Napadá mě, že rezilience obce asi vždy úzce souvisí s tím, kdo ji vede…

Ano, starosta musí být pevně ukotvený, musí vědět, co a proč dělá a kam směřuje. Také musí mít obrovskou odvahu rozhodovat, a to nejen v rámci flexibilní zóny. Což vůbec není jednoduché. Protože v tu chvíli nese zodpovědnost za majetek obce, za občany. Zároveň je to on, kdo pak v případě živelní pohromy stojí v čele krizového řízení a musí uvažovat opravdu velice rychle.

Jste jako Svaz měst a obcí ČR schopni starosty v rolích krizových manažerů nějak podpořit?

Snažíme se jim pomáhat a podporovat je v tom, aby si následně svá rozhodnutí také případně obhájili. Což je někdy potřeba, protože po boji je každý generál. Naše velká doména je, že motivujeme starosty, aby se nebáli rozhodnout, aby se předem nezalekli, že je někdo bude soudit, ostrakizovat, popotahovat a podobně.

Máte sama v sobě nastavenou nějakou metu, kdy si řeknete, že jste v souvislosti s pojmem rezilience obcí dosáhla svého?

Krizové plány a rezilience jsou staré jako lidstvo nebo příroda sama. Všechny organismy, které přežily do dnešního dne, musely prokazovat, že jsou schopny přizpůsobit se změně. Jinak bychom všichni vyhynuli. Nedá se tedy říct, že bychom mohli mít v oblasti rezilience někdy hotovo, protože ve chvíli, kdy si to řekneme, tak bychom byli na začátku konce naší existence.

V souvislosti s obcemi vnímám optimální míru rezilience tak, že si starosta přizná možná rizika. Pokud tak neučiní a bude nadále přesvědčen, že se ho například něco jako blackout netýká, prokazuje zásadní nevědomost a potažmo vlastně přiznává, že své práci nerozumí. Protože každá oblast má nějaká rizika. Ideální by bylo, aby krizové plány obcí byly maximálně živý a flexibilní dokument, který dá starostům zázemí a podpoří je v jejich rozhodování.

A neméně ideální by bylo, aby se do veřejné správy a správy měst a obcí hlásili lidé, kteří s danou obcí žijí a dýchají a chtějí pro ni jenom to nejlepší. Bohužel nás čeká generační výměna starostů, protože mnozí pracují na radnici už dvacet třicet let. Jenže pro mladé lidi není tato oblast příliš atraktivní. Je to náročné, zodpovědné, obrovsky rizikové. Ale také velmi záslužné…

Když si vzpomenete na své starostování v Jesenici, jak dalece jste byla schopna pracovat s vlastní odolností a odvahou? Obávala jste se rizikových rozhodnutí?

Ne. Ale zažila jsem jednu hodně nepříjemnou situaci, když jsme se rozhodli, že zavřeme kasino. Majitel za mnou tehdy poslal své dva muže, kteří mě evidentně měli zastrašit. V rámci hovoru jen tak mimoděk pronesli, že jedna paní starostka byla taky taková hezká, mladá… A pak ji přejelo auto. To byla jediná chvíle, kdy jsem měla strach o sebe a o své děti. Jinak jsem všechna rozhodnutí dělala s tím, že jsem věděla, co dělám a proč to dělám. A dávalo mi to smysl. Měla jsem kolem sebe tým báječných radních. A stojím si za tím, že jsme Jesenici velmi posunuli. Svědčí o tom ostatně i ceny, které jsme získali. Udělali jsme spoustu projektů, některé z nich se ještě dnes dokončují.

Jaké projekty nyní řešíte v rámci SMO ČR?

Pro nové starosty, kteří vzejdou z voleb, připravujeme chatbota s využitím umělé inteligence. Měl by to být uzavřený zdroj informací, který by pomáhal orientaci v informačním chaosu, a tím pádem by byl pro starostu základem k rozhodování v mnoha oblastech veřejné správy. Teď je to trochu v brzdné dráze, máme lehké zpoždění, potřebujeme chatbota natrénovat. Ale stále na tom projektu pracujeme a moc nás to baví.

Kromě toho se intenzivně snažíme působit v rámci Evropského sdružení municipalit, jsme členy Výboru regionů, takže už máme možnost skutečně ovlivňovat evropskou legislativu tak, aby pak byla přijatelná a užitečná pro česká města a obce. Jedním z témat je například otázka, jak zabezpečit, aby byli učitelé na základních školách připraveni vést žáky ke kritickému myšlení už v první třídě. Aby si děti zvykaly pochybovat o tom, co jim tablet nabídne, aby měly bázi svých pevně daných znalostí, o které se mohou opřít, aby však byly v rámci kritického myšlení i mentálně flexibilní a uměly porovnávat informace.

Jak chcete ze své pozice přesvědčit učitele, aby změnili svůj postoj k dětem? Aby pro ně byli více partnery než „nadřízenými“?

V rámci Výboru regionů jsme teď otevřeli vzdělávání učitelů, abychom je edukovali, že už dítě v první třídě musí být partner a oni by se s ním měli naučit vést dialog. Trpělivě mu vysvětlovat, proč má o informacích pochybovat nebo jim naopak věřit. Nebude to jednoduché, ale je to jeden z našich dalších důležitých projektů, protože města a obce jsou zřizovateli základních škol.

Jakým způsobem působíte na města a obce, aby se snažily využít svůj potenciál na maximum?

Hodně je podporujeme například v tom, aby dokázaly ekonomicky zúročit, že jsme velmi krásná a turisticky atraktivní země s obrovským kulturním dědictvím, s dědictvím lázeňství, s krásnými horami… Nejde jen o snahu, aby to zůstalo zachováno, ale aby to města a obce také dokázaly nabídnout turistům a návštěvníkům. Jde zvláště třeba o uhelné regiony, jako je okolí Karlových Varů a ústecké okolí Klínovce. A je vidět, že se to daří. Například v Loučné pod Klínovcem máme úžasnou paní starostku, která se opravdu snaží pracovat na tom, aby oblast Klínovce byla atraktivní, aby tam byl vyvážený turistický ruch, fungovala infrastruktura a tak dále.

Už v září nás čeká konference SMO ČR, na které chceme předat starostům zkušenosti a postřehy, které jsme získali v zahraničí, což je taky velká inspirace… Průběžně připravujeme takzvané Regionální hodinky, které mnohdy probíhají jenom online, a chystáme různé výjezdy. Byli jsme například na recyklační lince ve firmě ASEKOL u Jihlavy, kde se starostové mohli podívat, co se děje s elektroodpadem, jak se recykluje. Plánujeme výjezd do továrny Baumit, která má celou zelenou ekonomiku výroby stavebních hmot, a dále výjezd do Zlatých Hor se společností Diamo. Ještě tam máme naplánovanou návštěvu pivovaru, protože do života patří i příjemné zážitky. A věřím, že neméně příjemný a inspirativní zážitek bude pro starosty i zahraniční cesta na veletrh ECOMONDO, aby navnímali, jak se v cizině pracuje s cirkulární ekonomikou… Takže se snažíme, abychom standard veřejné správy posouvali různými příklady pořád dál.

Ráda prozradím, že budete milým a váženým hostem naší listopadové konference Světlo 2025, a to v bloku zaměřeném na veřejné osvětlení. Na jaké téma byste se například těšila?

Kdyby tam zaznělo to, co tlačím už dlouhé roky: Svítit tam, kde je to potřeba, a takovou intenzitou, jaká je potřeba. Tedy aby veřejné osvětlení opravdu sloužilo jako navigační a zároveň bezpečnostní prvek. Je důležité, abychom se už i tady posunuli do standardu chromatičnosti světla a aby pro nás byla automatická otázka, zda se někde nesvítí zbytečně. Tak, jak nás to učili na základce: Při odchodu zhasni!

Autor: Klára Antošová