Světlo zhmotňuje prostor

Architekt Zdeněk Fránek patří k nejvýraznějším osobnostem současné české architektury. V rozhovoru pro časopis Světlo mluví o světle jako o základní podmínce vnímání prostoru, o inspiraci Santinim, Plečnikem a Frankem Lloydem Wrightem, o stavbách, které mají souznít s krajinou, i o tom, proč se dodnes považuje za outsidera. Nechybí ani pohled do budoucnosti architektury a připravovaného kostela v Neratovicích, kde bude hrát světlo významnou roli.

V souvislosti s vaší tvorbou se často mluví o „prožitku prostoru“. Jakou roli v něm hraje světlo – přirozené i umělé?

To je spíše filozofická otázka. Světlo ale v tomto kontextu hraje naprosto zásadní roli, protože teprve ono zhmotňuje to, co je hmotné, a umožňuje člověku prostor skutečně vnímat.

Když vejdete do temného sklepa nebo ponurého prostoru a objeví se v něm jediná štěrbina, kterou proniká pruh světla, najednou začnete prostor vnímat emocionálně. Podobné je to v chrámu, kde světlo klouže po architektonických článcích a postupně odhaluje jejich tvar. V kostelech přitom obvykle nebývá světla mnoho. Právě proto je jeho působení tak silné.

Myslím, že právě o to architektovi jde: Vytvořit určitou atmosféru a zdůraznit nehmotnou stránku architektury. Pokud se to podaří, projeví se skutečná kvalita prostoru. Já osobně považuji práci se světlem za jeden z nejzásadnějších projevů architektury. Bez světla a bez schopnosti vnímat prostor jeho prostřednictvím si vlastně nedovedu představit, že bychom mohli stavbu nazývat architekturou.

Když tvoříte nebo kreslíte, máte tendenci světlo spíš „modelovat“, nebo mu nechat volnost?

Když navrhuji stavbu, snažím se pracovat se světlem na základě svých zkušeností. Neusiluji o to, aby byl prostor dokonale a rovnoměrně osvětlený. Mám naopak rád i šero, protože prostor, který je jen jemně omýván světlem, může být velmi krásný. Pro mě často zajímavější než prostor zalitý plným světlem.

Zároveň ale světlu nechávám určitou míru svobody. Někdy například navrhnu štěrbinu nebo otvor a pak se těším, jaký účinek přinese ve skutečnosti. Dnes už mě světlo nepřekvapuje tolik jako na začátku kariéry, ale stále mě baví sledovat, jak dokáže prostor proměnit. Není to tedy tak, že bych chtěl mít vše absolutně pod kontrolou. Což ostatně ani není možné.

Pro pochopení světla v prostoru však dělám maximum. Každý dům si modeluji. Za léta vznikly stovky modelů ze dřeva, papíru i z 3D tisku. Právě na nich zkoumám, jak bude světlo procházet prostorem, jak bude omývat jednotlivé formy a jakou atmosféru vytvoří. Model si prohlížím ze všech stran, nahlížím do něj, sleduji jeho vnitřní prostor a ověřuji si, jak bude fungovat.

Není to nijak výjimečný postup. Vím, že podobně pracuje například architekt Álvaro Siza Vieira, který vytváří modely tak velké, že do nich může doslova strčit hlavu. Stejnou metodu používá řada dalších architektů a podle mé zkušenosti je stále nenahraditelná. Na počítači dnes dokážeme simulovat téměř cokoli, ale fyzický model vám stále ukáže prostor a světlo nejlépe.

Jakých typů staveb je mezi vašimi modely nejvíc?

Nejvíc je mezi nimi rodinných domů. Dále několik bytových domů a veřejných staveb. Vedle toho ale vzniká také řada experimentálních objektů. Ty si navrhuji a modeluji čistě pro sebe, když je čas. Nejsou vázané na konkrétní zakázku ani zadání – jsou to spíš úvahy o prostoru, formě a architektuře samotné.

Co vás na architektuře nejvíc baví?

Otázka je, jestli mě to po těch letech ještě vůbec baví. Někteří architekti mluví o své práci s velkým nadšením, ale já to tak úplně nesdílím. Fascinuje mě samotná tvorba, okamžik, kdy vznikají myšlenka a návrh. Jakmile se ale začne stavět, přicházejí starosti.

Architekt něco navrhne a pak nad tím postupně ztrácí kontrolu. Často čeká dlouhé roky, než se stavba uskuteční. Pokud se vůbec uskuteční… A během realizace bývá nucen vzdávat se některých představ a čelit zásahům, které mohou původní koncept oslabit.

Nemusí jít o zásadní změny. Někdy stačí jinak vyřešený detail, jiné okno nebo úprava materiálu. Právě detaily přitom často nesou podstatnou část charakteru stavby. Když se změní, dům může přijít o něco ze své původní síly a smyslu.

Proto mám možná raději kreslení a malování. To jsou disciplíny, které mám plně pod kontrolou. Přesto architektura stále přináší chvíle tvůrčí radosti. Právě teď například pracujeme na kostele v Neratovicích. Je vzrušující sledovat, jak taková stavba vzniká, ale současně s tím přichází i obava, aby se původní myšlenka během procesu neztratila. Do projektu vstupuje mnoho lidí, každý s vlastním názorem. A někdy už v průběhu příprav dochází k zásahům, které mohou výslednou podobu stavby oslabit.

Býváte označován jako představitel organického proudu architektury. Co pro vás dnes „organická architektura“ znamená?

Nikdy jsem se sám vědomě nehlásil k nějakému směru, který by se nazýval organická architektura, ale chápu, proč mě s ním lidé spojují. Tento pojem do architektury uvedl americký architekt Frank Lloyd Wright, kterého považuji za jednoho z největších architektů všech dob. Je autorem ikonických staveb, jako jsou Fallingwater (Dům nad vodopádem, pozn. red.) nebo Solomon R. Guggenheim Museum (Guggenheimovo museum, pozn. red.), a jeho tvorba byla hluboce inspirována přírodou.

Wright architekturu chápal jako organickou součást prostředí a právě tento způsob uvažování je mi velmi blízký. Cítím s ním určitou spřízněnost, přestože žil v jiné době a vycházel z odlišného kulturního a filozofického kontextu. Mě ovlivňují i další směry a současné myšlení, ale některá východiska máme společná.

Říkáte, že stavby by přírodě neměly škodit. Dá se dnes ještě stavět bez zásahu do přírody?

Každá stavba je zásahem do přírody. Začíná to už ve chvíli, kdy vykopete první jámu do země. Ale i kdyby dům stál na pilotech a země se dotýkal jen minimálně, stále jde o zásah. Na druhou stranu lidé někde žít a fungovat musí.

Myslím si však, že jako dominantní živočišný druh často překračujeme únosnou míru. Svět kolem sebe měníme a ničíme způsobem, který nemá v historii obdoby. Proto považuji za důležité snažit se dopady alespoň zmírňovat.

Nejde jen o technická opatření nebo o to, kolik zeminy přesuneme z jednoho místa na druhé. Podstatná je celková filozofie našeho počínání. Je to otázka osobního postoje každého architekta i investora.

Uveďte prosím příklad zodpovědného přístupu ke krajině.

Jednou z možností je navrhnout stavbu tak, aby byla v krajině co nejméně viditelná. Lze například pracovat se zrcadlovými povrchy, které odrážejí okolí a minimalizují vizuální dopad stavby. Pokud to podmínky dovolují, lze jít ještě dál – stavbu částečně nebo zcela zapustit do terénu, překrýt ji vrstvou zeminy a vrátit nad ni přírodní vegetaci. Pokud je nad konstrukcí dostatečná vrstva půdy, může na ní příroda fungovat téměř vlastním životem a krajina si zachová svůj charakter.

Jak je to se světlem v těchto typech staveb?

I v takových stavbách je potřeba pracovat s denním světlem. Člověk je na světle závislý a potřebuje kontakt s okolním prostředím. Neznamená to ale, že musí být interiér zaplaven světlem ze všech stran. Často stačí málo – promyšleně umístěný otvor, světlík nebo průhled do krajiny. Podobný projekt jsme realizovali na Slovensku a ukázalo se, že i omezené množství světla dokáže vytvořit příjemné prostředí.

Váš projekt Stezka v oblacích je v úzkém sepětí s přírodou a okolní krajinou. Vy jste ji popsal jako prostorovou kaligrafii. Jak takové gesto v krajině vlastně vzniká?

Investor mě tehdy vyzval, abych navrhl něco nevídaného. Podobných vyhlídkových projektů existuje po světě řada, většinou jsou ale poměrně jednoduché a pravidelné. Stezka v oblacích je mnohem složitější struktura. Když do ní vstoupíte, ocitnete se uvnitř prostoru, kde se mezi lávkami a konstrukcí prolínají výhledy na okolní stromy a krajinu. Samotný pohyb stavbou je zážitkem.

Mám velmi pozitivní odezvu od lidí, kteří ji navštívili. Samozřejmě se najdou i tací, kteří tam sice nikdy nebyli, ale přesto tvrdí, že jsem zničil hory. To k podobným projektům asi patří.

Pro mě osobně byla inspirací tvorba amerického malíře Cy Twombly. Jeho obrazy – zejména slavné série růží – působí jako spontánní kaligrafické tahy. Jsou zdánlivě chaotické, ale přitom nesmírně promyšlené. Právě tento princip mě při navrhování Stezky v oblacích inspiroval.

Chtěl jsem vytvořit strukturu, která bude připomínat přírodní chaos – hromadu větví, naplaveninu, listí nebo třeba mraveniště. Když se pak člověk ocitne uvnitř věže a vidí kolem sebe spleť konstrukcí, cest a lidí v obrovském měřítku, vzniká zvláštní pocit živého organismu. Právě tento dojem mě zajímal.

Dodnes dostávám zprávy od návštěvníků, pro které byla Stezka v oblacích silným zážitkem. To mě těší. První Stezka v oblacích vznikla na Dolní Moravě. Druhá stojí v polských lázních Świera­dów-Zdrój a další podobné projekty se připravují na různých místech v Polsku.

Vnímáte tyhle projekty jako stavby? Nebo snad jako instalace, umělecké objekty?

Je to vlastně všechno dohromady. V přízemí fungují jako běžné stavby se zázemím pro návštěvníky, obchůdkem nebo provozními prostory. Jakmile ale člověk začne stoupat vzhůru a prochází samotnou konstrukcí, stává se z nich prostorová instalace a zážitek.

Zároveň je vnímám jako výtvarné i architektonické objekty. Neslouží pouze praktickému účelu, snaží se vyvolávat emoce, nabízet nové pohledy na krajinu a vytvářet silný prostorový prožitek. Moje stavby se často pohybují na hranici mezi architekturou a uměním. Nejsou jen budovami v tradičním slova smyslu, ale také svébytnými výtvarnými díly, která vstupují do dialogu s místem, krajinou i návštěvníkem.

Setkal jste se někdy s výraznou kritikou své práce? Vnímal jste někdy některou z reakcí jako přehnanou a nepochopitelnou?

Asi největší „nakládačku“ jsem dostal v souvislosti s projektem domu v ulici U Milosrdných v Praze. Tehdy jsme navrhli velmi odvážný koncept: „obličejový dům“. Dodnes si za ním stojím a považuji ho za jednu z nejlepších věcí, jaké jsem navrhl. Reakce však byly mimořádně bouřlivé. Proti projektu vznikaly petice, protesty a veřejné debaty. Vyjadřovali se odborníci, umělci i veřejnost.

Nakonec se původní návrh neuskutečnil. Později jsme však vyhráli další soutěž a na místě vznikl jiný dům, který tam stojí dnes. Zajímavé je, že stavba, která byla svého času rovněž předmětem diskuzí, je dnes obecně přijímána velmi pozitivně. Přesto mi řada lidí, jejichž názoru si vážím, dodnes říká, že původní návrh považovali za silnější a že by do daného místa zapadl přirozeněji.

Mám pocit, že české prostředí někdy postrádá odvahu přijmout opravdu neobvyklá řešení. Když se objeví něco, co výrazně vybočuje z očekávání, bývá často první reakcí odpor.

Dům, který v ulici U Milosrdných nakonec vznikl, je pro mě přesto důležitý. Jeho podoba vychází z historického kontextu místa a významnou roli v něm hraje světlo. Na fasádě jsem pracoval s motivem vlnění inspirovaným okolní zástavbou – od gotiky přes baroko až po secesi. Fasáda tak reaguje na světlo v průběhu dne a proměňuje svůj výraz podle toho, jak na ni dopadají sluneční paprsky.

Dnes se stavba setkává převážně s pozitivními reakcemi. Přesto musím přiznat, že kdyby bylo na mně, stále bych na tom místě raději viděl svůj původní návrh.

Učíte na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. Říkáte ale, že studenty „neučíte architekturu“. Co jim tedy předáváte?

Učím obor, který jsem si v podstatě sám vytvořil. Jmenuje se environmentální design pro architekturu. Zajímavé je, že ho studuje přibližně třicet dívek a jen několik chlapců. Je vidět, že o něj děvčata mají velký zájem, a musím říct, že jsou velmi talentované. Nejsou to ale budoucí architektky – studují umění a získají titul magistra umění.

Neřešíme klasickou architekturu. Spíš si klademe otázky, jak by mohla vypadat stavba, která co nejméně zasahuje do přírody. Navrhujeme například stavby na vodě, ve vzduchu nebo pod zemí. Zajímá mě především to, s jakými nápady studenti přijdou.

Výuka často probíhá přímo v terénu. Byli jsme v Benátkách, kde jsme procházeli městem a diskutovali o prostoru a architektuře. Nebo trávíme čas v mokřadech u Slavonic, kde doslova stojíme po kolena ve vodě a přemýšlíme, jak navrhnout stavbu pro panenskou krajinu tak, aby ji co nejméně narušovala. Potom shromažďujeme informace, vytváříme modely a hledáme řešení, která jsou k místu co nejcitlivější. Právě to mě na výuce baví nejvíc.

Dříve jste se označoval za outsidera architektury. Cítíte se jím stále?

Označení vzniklo před lety při cestě po Islandu s kamarádem Petrem Volfem. On mi tehdy s nadsázkou řekl, že jsem outsider, a od té doby se to se mnou táhne. V jistém smyslu se ale za outsidera považuji dodnes. Odborná veřejnost často neví, do jaké škatulky mě zařadit, jestli dělám takovou nebo makovou architekturu. Jak by řekl Jaroslav Róna, jsem spíš člověk mimo kategorie. Jednou navrhnu stavbu expresivní a odvážnou, jindy tichou a střídmou. Někdy je moje architektura „horká“, jindy „studená“, někdy lesklá, jindy matná. Často lidi překvapí, co udělám příště. Právě v tom smyslu se outsiderem cítím. Ne proto, že bych stál mimo architekturu, ale protože se nechci nechat zařadit do jednoho směru nebo jednoho způsobu uvažování. A outsiderem jsem i v praktickém smyslu. Nechodím příliš na společenské akce, veřejné prezentace ani odborná setkání.

O to víc si vážím, že jste přislíbil účast na naší zářijové konferenci Světlo 2026. Pojďme ale k vašim inspirátorům. Několikrát jste zmínil Franka Lloyda Wrighta, často ale mluvíte také o Santinim a Plečnikovi. Co si z jejich práce berete dnes, když tvoříte?

Ještě bych k nim přidal Dušana Jurkoviče. To je moje svatá trojice architektů působících na našem území. Všichni tři byli podle mě skuteční outsideři. Z tehdejší architektonické produkce výrazně vyčnívali a šli vlastní cestou. Fascinuje mě, jak dokázali reagovat na českou krajinu, ve které žili a tvořili, a přenést její krásu do své architektury. U Santiniho mě fascinuje mimořádná poetika jeho staveb. V jeho tvorbě nacházím inspiraci přírodou, tvary živočichů, rostlin a živých organismů. Je v ní obrovské množství poezie a imaginace.

Jurkovič k tomu přidává ještě další vrstvu – inspiraci lidovou architekturou a tradičními motivy. Jeho stavby působí, jako by z krajiny přirozeně vyrůstaly. Velmi blízké jsou mi v tomto směru také Slovensko a Ukrajina. Tamní dřevěné kostely, lidová architektura i práce s barvou jsou neuvěřitelně silné. Jsou v nich přítomné příroda, botanika, květiny i hluboký vztah k místu.

A pak je tu Plečnik. Ten je pro mě naprosto výjimečný. Obdivuji, jak dokázal pracovat s inspiracemi ze starověku a přetavit je do zcela osobitého architektonického jazyka. Jeho štíhlé sloupy, detaily, práce se symbolikou a schopnost propojit klasické principy se slovanskou kulturou jsou mimořádné. Dokázal vytvořit architekturu, která je zároveň monumentální i intimní a která hluboce souzní s českou krajinou.

To, co mají všichni tři společné, je schopnost vytvořit architekturu s mimořádnou výtvarnou silou a zároveň s hlubokým vztahem k místu. Jejich stavby nejsou jen technicky nebo historicky zajímavé. Jsou jednoduše krásné. A právě to považuji za jejich největší odkaz.

Troufnete si odpovědět na otázku, co je podle vás dnes největší omyl současné architektury?

Myslím si, že jedním z problémů je obrovské množství absolventů architektury. Každý rok vycházejí ze škol desítky nových architektů, kterým obor často nedokáže nabídnout odpovídající uplatnění. Část problému podle mě spočívá i v samotném fungování profesního prostředí. Dlouhodobě kritizuji některé principy fungování České komory architektů a několikrát jsem s ní vedl i soudní spory. Mám pocit, že se příliš soustředí na administrativní stránku profese a méně na skutečnou podporu architektů a kvalitní architektury.

Zároveň nejsem velkým zastáncem architektonických soutěží v jejich současné podobě. Během své kariéry jsem působil v mnoha porotách a často měl pocit, že o výsledku nerozhoduje pouze kvalita návrhu. Do hry vstupují různé tlaky, kompromisy a zájmy investorů. I proto jsem se z profesních soutěží, ocenění a veřejných prezentací stáhl. Raději se soustředím na vlastní práci. Nechci tvrdit, že je česká architektura v krizi. Vzniká zde řada výborných staveb a působí tu mnoho talentovaných architektů. Přesto si myslím, že prostředí by mohlo být otevřenější, odvážnější a více nakloněné skutečně originálním myšlenkám. A protože už jsem v důchodovém věku, mohu si dovolit říkat svůj názor nahlas. Ať už s ním lidé souhlasí nebo ne.

Jak bude podle vás vypadat architektura za dvacet let?

Nemyslím si, že by za dvacet let nastala nějaká radikální revoluce. Pořád se budou stavět domy, pořád budeme používat cihly, beton a řadu materiálů, které známe dnes. Změní se ale způsob, jakým budou stavby vznikat.

Už dnes se velké budovy ve velké míře realizují z betonu a tento trend bude pokračovat. Výrazně přibude prefabrikace a montážních systémů. Mokré procesy budou postupně ustupovat, protože jsou pracné, nákladné a z dlouhodobého hlediska méně udržitelné. Více se bude tisknout. Stavební komponenty budou vznikat z recyklovaných a drcených materiálů. Část konstrukcí se bude vyrábět v dílnách a na stavbě se budou pouze montovat. Jiné se budou tisknout přímo na místě.

Architektura se také bude stále více přizpůsobovat změnám klimatu. Možná ještě za dvacet let nebudou všechny důsledky tak dramaticky patrné, ale trend oteplování je zřejmý a bude ovlivňovat způsob navrhování budov i měst. Budeme muset mnohem intenzivněji řešit hospodaření s energií, vodou, stíněním nebo přehříváním staveb. Velkým tématem bude samozřejmě umělá inteligence, která umí velmi dobře kombinovat a interpretovat to, co už existuje. Nedokáže ale přijít s něčím, co tu skutečně ještě nebylo. Úkolem architekta by přitom mělo být hledání nových cest a nových forem. Myslím si proto, že význam skutečně tvůrčích osobností ještě poroste. Možná jich nebude mnoho, ale právě tito lidé budou určovat směr vývoje architektury.

Velký potenciál vidím také v nových materiálech, kompozitech a technologiích spojování. Už dnes existují lepidla a spojovací systémy, jejichž pevnost převyšuje materiály, které spojují. To všechno bude mít na podobu staveb zásadní vliv. Dobrým příkladem je kostel, který realizujeme v Neratovicích. Jeho konstrukce vzniká pomocí 3D tisku z betonu. Je to technologie, která by ještě před několika lety působila jako sci-fi, dnes se ale stává realitou.

Mimochodem, jak tam pracujete se světlem?

Právě u tohoto kostela hraje světlo zásadní roli. Celý prostor je navržen tak, aby byl formován jediným zdrojem denního světla. Nad klenbou se nachází úzký průzor, kterým světlo vstupuje dovnitř a postupně „omývá“ celý interiér. Žádný další dominantní světelný zdroj tam není. Je možné, že na konferenci Světlo 2026 už budeme moci ukázat první fotografie nebo vizualizace tohoto projektu.

Co byste dnes navrhl, kdybyste mohl tvořit úplně bez omezení?

Asi bych se pustil do návrhu nějaké obytné struktury, která by fungovala v mnohem těsnějším vztahu ke krajině, než je dnes běžné. Je docela možné, že by byla částečně nebo úplně pod zemí.

Před časem jsem viděl velmi zajímavý projekt, který navrhl švýcarský architekt Valerio Olgiati pro Kanye Westa a měl být realizovaný někde v americké poušti. Počítal s tím, že pod zemí vznikne soustava budov – jakési podzemní město. Architekt do něj přiváděl denní světlo promyšlenou soustavou světlíků a světelných šachet, zatímco nad stavbou zůstávala zachovaná krajina. Zvenku nebylo téměř nic vidět. Nevím, jak projekt nakonec dopadl, ale právě podobný typ uvažování mě fascinuje. Jak vytvořit plnohodnotné prostředí pro život – a přitom co nejméně zatížit krajinu. Takový projekt bych si rád alespoň navrhl a promyslel. Myslím, že by mě velmi bavil.

Jenže na podobné experimenty člověk potřebuje čas. A toho je – bohužel – vždycky méně, než by si přál.

Autor: Klára Antošová