Umělé světlo jako nezbytná součást umění

Ukážeme si několik příkladů, kdy je umělé osvětlení přímou součástí osvětlovaného, případně svítícího artefaktu. Umělé světlo je tak povýšeno z roviny technického osvětlení prostoru nebo plochy na součást díla, předmětu, objektu.

Obr. 3 – schéma světelné interakce v urbanistické situaci

Nemusím zdůrazňovat, že sklo je materiál, při jehož vnímání hraje světlo zcela zásadní roli. Respektive při vnímání skleněných výrobků. Sklo stejně jako jiné materiály světlo odráží, ale zároveň v něm v závislosti na typu zpracování materiálu dochází k lomu světla a dalším násobným vnitřním odrazům. Barva skloviny pak světelné efekty ještě znásobuje.

Prvním příkladem může být limitovaná výroční série Echoes karlovarské firmy Moser, kde je jednou z řad i sada předmětů vyrobených z uranového skla. V běžném přírodním nebo umělém osvětlení je sklo jemně probarveno světle nazelenalým odstínem. Avšak při nasvětlení pomocí svítidla emitujícího UV záření se vnímání změní. Vidíme fluorescenčně zářící objekt s výrazným žlutozeleným odstínem. Ultrafialové záření tak zcela promění výraz a estetiku skleněných artefaktů. Barvu uranového skla umocní potemnělé prostředí – zde interiér showroomu značky Moser v Praze Na Příkopě (obr. 1).

Tato značková prodejna právě letos slaví stoletou existenci na tomto místě. K výročí byla zhotovena úzce limitovaná série. Kreativní ředitel a designér značky Moser Jan Plecháč se inspiroval v historických továrních barevných vzornících obsahujících kolekci vybraných odstínů barveného skla, které značka používá dodnes, přičemž Leo Moser vyráběl sklo zbarvené solemi ochuzeného uranu již před více než sto lety. Limitovaná kolekce v provedení z uranového skla obsahuje mimo jiné i současné ikony – vázy Hruška (obr. 2, 3) nebo Ananas (obr. 4).

Obr. 2 – Moser, váza Hruška, design Lukáš Jabůrek 2012, uranové sklo, UV světlo	Obr. 3 – Moser, váza Hruška, design Lukáš Jabůrek 2012, uranové sklo, UV světlo	Obr. 4 – Moser, váza Ananas, design Lukáš Jabůrek 2022, uranové sklo, UV světlo

Obr. 5 – Jenny Holzer, Válka, 2019, reklamní panel s rozhovory provedenými organizacemi Human Rights Watch a Save The Children se syrskými občany a uprchlíky, Guggenheimovo muzeum, Bilbao

Svítící objekt – artefakt

V úvodu jsem zmínil pojem svítící artefakt. Co jsem tím měl na mysli? Vždyť každé svítidlo je vlastně svítící artefakt. Myslel jsem to tak, že svítící objekt – artefakt – je posunut více k umělecké instalaci, kde je emitované světlo přímou součástí instalovaného předmětu a tvoří zásadní složku jeho vnímání jako uměleckého díla.

Příkladem je dílo Válka Jenny Holzerové tvořené zavěšeným tělesem. Je jím geometricky subtilní převýšený kvádr s minimální čtvercovou základnou. Jeho plášť je pokryt LED displeji orientovanými na všechny čtyři strany, na nichž se zobrazuje pohyblivý text se zásadním sdělením. Slovní sdělení je případně akcentováno barevnými efekty. Jedná se tak o dynamicky působící stabilní objekt upoutávající pozornost proměnlivostí sdělovaných textů i měnící se intenzitou a barevností pozadí. Texty jsou samozřejmě stěžejním bodem díla (obr. 5, 6).

Určitou obdobou předchozí instalace je dílo stejné autorky, kde je ale zcela vyplněn velký, a navíc velmi vysoký prostor. Tentokrát je dílo tvořeno fixními tyčemi na celou výšku prostoru a LED displeji jsou pokryty jen lícové a zadní plochy tenoučkých sloupků. Na předních stranách se opět vzhůru posouvají texty pojaté klasickou pixelovou grafikou na hrubé mřížce, podobně jako je tomu u předchozí instalace. Na této lícové straně se posouvá ostře zářící červený text na černém pozadí linie displeje, mající až oslňující charakter. Prázdné a poměrně široké mezery mezi těmito dlouhými vertikálami jsou vyplněny difuzním měkkým jemným modrým světlem.

Obr. 6 – Jenny Holzer, Válka, 2019, reklamní panel s rozhovory provedenými organizacemi Human Rights Watch a Save The Children se syrskými občany a uprchlíky, Guggenheimovo muzeum, Bilbao

To vytváří dojem až nadpozemské lehkosti, a tvoří tak kontrast k agresivním pohybujícím se textům na čelních displejích s přímým ostrým prosvětlením. Tento kontrast v první chvíli působí skoro jako neprostupná zrcadlová stěna mezi svítícími vertikálami. To je ale jen první dojem. Mezi sloupořadím lze volně procházet. Můžeme se tak dostat i na rubovou stranu, kde je na oněch subtilních vertikálách plošný displej s emitací modrého světla. Toto chladné světlo dopadá na od návštěvníka nejvzdálenější konkávně tvarované pozadí instalace. Odraz pak způsobuje onu z přední pozorovatelné strany magickou, až zrcadlovou plochu, dávající statickým vertikálám téměř éterické pozadí. Vedle textového sdělení je tak světlo hlavním zprostředkovatelem celkového dojmu z instalace (obr. 7, 8).

Obr. 7 – Jenny Holzer, Instalace 2007/2017, LED reklamní panely, Guggenheimovo muzeum, Bilbao	Obr. 8 – Jenny Holzer, Instalace 2007/2017, LED reklamní panely, Guggenheimovo muzeum, Bilbao

Světlo v galerii

Opakem předchozích případů je klasická galerijní práce: kombinace celoplošného rozptýleného osvětlení výstavního prostoru s nízkou intenzitou a velmi úzkých svazků přesně cílených paprsků směrového osvětlení. Jde o tradiční schéma, které zvýrazňuje tvar nasvětlovaného předmětu, čímž podtrhuje vyznění prostorového tvarování (typicky např. barokní skulptury).

Obr. 9 – Ruth Asawa, Retrospective – aktuální výstava (2026), dílo bez názvu, Guggenheimovo muzeum, Bilbao	Obr. 10 – Ruth Asawa, Retrospective – aktuální výstava (2026), dílo bez názvu, Guggenheimovo muzeum, Bilbao

Obr. 11 – Ruth Asawa, Retrospective – aktuální výstava (2026), dílo bez názvu, Guggenheimovo muzeum, Bilbao

Jako příklady tohoto využití světla k posílení působivosti artefaktu jsme tentokrát zvolili díla japonské umělkyně Ruth Asawa. Lokální intenzivnější směrové osvětlení nejen zvýrazní objem, materiál a strukturu děl (případně barvu), ale současně se pomocí umělého světla vytváří obraz vržených stínů na bílé pozadí, což vystavovaným artefaktům dává další vjemový rozměr. Jemnost struktury děl je tak znásobena – prostorové objekty jsou promítnuty na pozadí v deformovaných 2D liniích. Příznivcům deskriptivní geometrie zde jistě zaplesá srdce, normální smrtelníky nemůže neoslovit jemnost stínohry v pozadí vystavovaných artefaktů (obr. 9, 10, 11).

Světlo hraje jednu z hlavních rolí také v další instalaci, kde se pozorovatel stává přímou součástí díla. Autorkou je opět japonská umělkyně, tentokrát Yayoi Kusama. Hlavní roli zde hrají bodové zdroje světla nekonečně se odrážející a zmnožující se odrazy od zrcadlových ploch v celém prostředí. Člověk se tak stává alespoň na chvíli součástí snového odlehčeného vesmíru, kdy je ze všech stran obklopen drobnými světelnými body – pomyslnými hvězdičkami v nekonečném prostoru –, aby se pak vrátil do tvrdé reality všedního dne (obr. 12).

Obr. 12 – Yayoi Kusama, Nekonečno 2020, Guggenheimovo muzeum, Bilbao

Posledním představovaným dílem, jehož působivost umělé světlo významně zvýrazňuje (respektive povyšuje), je vítězné dílo mezinárodní přehlídky mladých sklářů Stanislav Libenský Award 2025 (obr. 13, 14). Porota udělila hlavní cenu dílu s názvem Bilancio. Autorkou je Josefína Váchová, přičemž druhé i třetí místo obsadili japonští autoři. Dojmově lehounká a v prostoru se vznášející instalace (site-specific art) je vytvořena jako kontrastní objekt k surovému prostředí. Kontrastní – teoreticky prakticky neslučitelné – je použití materiálů – subtilní papír a těžké sklo. Je ale použito techniky pâte de verre („skleněná pasta“), která vytváří průsvitné sklo s hrubou texturou, kde právě osvětlení vyzdvihne charakter obou materiálů, a tím i celého díla. Přehlídka nejen vítězných prací proběhla na počátku tohoto roku v rekonstruovaných prostorách Clam-Gallasova paláce na Starém Městě v Praze.

Obr. 13 – Stanislav Libenský Award 2025, hlavní cena Bilancio, design Josefína Váchová, 2025, Clam-Gallasův palác, Praha	Obr. 14 – Stanislav Libenský Award 2025, hlavní cena Bilancio, design Josefína Váchová, 2025, Clam-Gallasův palác, Praha

Autor: Ing. arch. Luboš Sekal
A.A.L.S. – atelier architektury
www.sekal.cz

foto: Luboš Sekal, Matyáš Sekal