Denní osvětlení budov a denní světlo v čase (3. část)

 

Pokračování článku Denní osvětlení budov a denní světlo v čase ► 

Přečíst první část
Přečíst druhou část
 

---

 

Americký spisovatel Joseph Heller (1923–1999) vydal svůj nejúspěšnější román Hlava XXII (Catch-22) [1] v roce 1961. Česky v překladu Josefa Chuchvalce vyšel už v roce 1964 a znovu ještě v roce 1967. Román se odehrává za 2. světové války na fiktivní americké letecké základně na ostrově Pianosa ve Středozemním moři. Hlavní hrdina kapitán Yossarian bojuje s vojenskou byrokracií a s nelogickými předpisy.

Hlava XXII byl článek vojenského předpisu, který umožňoval vojáky uvolnit z letecké služby v případě vážného narušení jejich psychiky, jestliže ovšem o uvolnění sami požádají. Avšak skutečnost, že si voják uvědomuje nebezpečí bojových letů a žádá o propuštění ze služby (a tím o záchranu života), svědčí o jeho zdravém pudu sebezáchovy a naprosto zdravém psychickém stavu. Slovní spojení hlava 22 se pak stalo synonymem pro absurdní bezvýchodnou situaci (no win situation), ze které nelze uniknout kvůli protichůdným pravidlům.

ČSN ESČ 70 – 1949

Nejstarší naší technickou normou osvětlení, kterou se autorovi podařilo dohledat, je ČSN ESČ 70 – 1949 Osvětlování domovů [2]. Jak už její název napovídá, norma vyšla v roce 1949. Pozoruhodná je tím, že nezná pojem činitele denní osvětlenosti, a proto části věnované dennímu osvětlení neobsahují žádné složité výpočty. Kdyby platila dnes, jistě by vyhovovala všem. Projektantům, kteří usilují o zdravé a kvalitní řešení, stejně jako některým architektům, kterým nejsou vlastní matematické postupy. Půvabná je i tehdejší čeština této normy. Stojí za to ji zde citovat, a to nejen k poučení projektantů dnešní doby.

Obr. 1 – titulní strana ČSN ESČ 70 – 1949

Vzhledem k omezeným prostředkům jsou si technici, kteří na sestavení této normy pracovali, vědomi, že namnoze nelze dodržeti hodnoty v ní uvedené, a zejména v případech soudních apod. sporů nelze se jí dovolávati. Je tedy hlavním účelem normy uvésti zásady tohoto druhu osvětlení a podnítiti snahu, aby se projektanti přibližovali stále dokonalejšímu zařízení podle finančních možností. Ostatně nemá býti žádná norma, ani tato, tak přísně strnulá, že by se nesměla opraviti ani změniti.

Osvětlení mají navrhovati osvětlovací odborníci. V dobrém osvětlení má býti splněna řada podmínek. K ulehčení práce osvětlovacích odborníků je třeba, aby všichni zúčastnění lidé byli obeznámeni s činiteli, jež je nutno uvažovati. Tyto podmínky se řadí jednak pod pojem jakosti, což znamená barvu světla, jeho usměrnění, rozptyl, odstranění oslnění aj., jednak pod pojem množství, což je hodnota osvětlení v lx.

Denní osvětlení má býti účelné, má míti dostačující intensitu a má býti co možno rovnoměrné po celé osvětlované ploše. Místnost nemá býti ani zbytečně prosvětlená (u oken), ani nemají v ní vznikati temná zákoutí. Při málo rovnoměrném osvětlení vzniká fisiologická námaha zraku, působící nepříznivě a škodlivě. Rovnoměrného osvětlení lze dosíci vhodným návrhem uspořádání obytných místností. Rovnoměrnost osvětlení je tím příznivější, čím výše je okno umístěno (čím je blíže u stropu), čím více světla a oblohy může okno přímo zasáhnouti a čím světlejší jsou protilehlé překážky (budovy). Rovnoměrnost osvětlení je tím vyšší, čím jsou pilíře mezi okny užší a čím jsou okna blíže k bočním stěnám. Rovnoměrnost osvětlení je tím lepší, čím vyšší je místnost vzhledem ke své šířce (hloubce), prosvětlení prostoru je dokonalejší.

Rovnoměrnost osvětlení se zvýší, užije-li se pro okno rozptylujícího materiálu (sklo, záclony). Dosáhne-li se rozptýlení světla zasklením okna rozptylujícím sklem (sklo mléčné, mdlené, hranolkové), je nutno sklo tohoto druhu umístiti v hořejší části okna (nad výši normálního pohledu), aby nebylo možné oslnění. (A také aby nebyl rušen výhled z okna ven – pozn. autora.)

K rozptýlení světla se většinou zavěšují do okna záclony, jež kromě svého rozptylného účinku činí vnitřek místnosti útulnějším. Malba stěn a stropu má býti co nejsvětlejší. Světlé barvy mají dobrý činitel odrazu. Odražený světelný tok přispívá znatelně ke zvýšení rovnoměrnosti osvětlení.

Rovnoměrnost denního osvětlení v normách

K dosažení zrakové pohody v místnosti nestačí jen „dopravit“ do ní dostatečné množství denního světla. Musí mít také přiměřenou kvalitu. Ke kvalitě osvětlení patří jeho rovnoměrnost, směr, rozložení světelného toku a vyloučení nepříznivého stavu zraku, kterým je oslnění. Význam má i barevné řešení interiéru. Nejen ČSN ESČ 70 – 1949, ale i další české technické normy se vždy snažily formou doporučení prosazovat rovnoměrnost denního osvětlení. Rovnoměrnost je definována jako podíl nejmenší a největší hodnoty činitele denní osvětlenosti zjištěné v kontrolních bodech sítě na vodorovné rovině buď v celém rozsahu osvětlovaného prostoru, nebo v jeho funkčně vymezené části. Většinou se doporučuje rovnoměrnost v hodnotě 0,2. To znamená poměr mezi nejmenší a největší hodnotou činitele denní osvětlenosti 1 : 5.

ČSN 36 0048 Osvětlování obytných budov (1960) [3] stanoví, že světlo má být v místnosti účelně rozděleno. Rozdělení světla v místnosti je dáno hlavně umístěním oken a musí být v souladu se zamýšlenou funkcí místnosti. Rovnoměrnost světla má být (pokud možno) co největší. Zlepšuje se rovnoměrným rozdělením oken ve stěně. Lepší rovnoměrnosti se dosáhne, je-li poměr součtu šířky oken k celkové délce okenní stěny větší a okenní pilíře užší.

ČSN 36 0035 Denní osvětlení budov (1968) [4] stanoví, že rozložení světelného toku ve vnitřním prostoru budovy má odpovídat zrakovému úkolu a má zabránit vzniku nepřiměřených kontrastů jasů v zorném poli pozorovatele. Pro většinu zrakových úkolů je nejvýhodnější jeden převažující směr osvětlení (nejlépe z levé strany pozorovatele) doplněný dostatečným přímým nebo odraženým světlem z ostatních směrů. Denní osvětlení má být upraveno tak, aby byli uživatelé budov chránění před oslněním.

ČSN 73 0580 Denní osvětlení budov (1987) [5] výše uvedená ustanovení opakuje. Osvětlovací otvory se mají navrhovat tak, aby byly z hlediska denního osvětlení co nejúčinnější. Při bočním osvětlení má být horní hrana osvětlovacích otvorů vzhledem k osvětlované ploše co nejvýše, aby byl otvor co nejúčinnější. Přitom se však musí pamatovat i na možnost umístění případných regulačních zařízení (záclony, závěsy).

ČSN 73 0580-2 Denní osvětlení obytných budov (1992) [6] požaduje vizuální spojení s venkovním prostorem osvětlovacím otvorem krytým v potřebném rozsahu průhledným a nezkreslujícím materiálem. Spodní hrana okna má být nejvýše 0,9 m nad podlahou, horní hrana svislého okna nejméně 2,2 m nad podlahou. Šířka okna má být rovna nejméně jedné polovině šířky okenní stěny. Při oknech ve více stěnách stačí, je-li tento požadavek splněn u jedné stěny. Při více oknech v jedné okenní stěně se požadavek týká součtu jejich šířek.

ČSN 73 0580-1 Denní osvětlení budov – základní požadavky (2007) [7] rovněž opakuje výše uvedené požadavky a doporučení. Při návrhu denního osvětlení se musí vždy posuzovat komplexně vzájemné souvislosti a hospodárnost řešení spolu s ostatními technickými obory s cílem dosáhnout vyhovujících podmínek zrakové pohody prostředí co nejúsporněji při realizaci i užívání budov.

Adaptace zraku

Autor nemá medicínské vzdělání, a proto nebude riskovat popisem anatomie zrakového orgánu. Spolehne se na to, že si čtenář vzpomene na svá středoškolská léta a s nimi nejen na zajímavý americký román [1], ale i na skutečnost, že světlo procházející zornicí a čočkou našeho oka se promítá na sítnici, která je vybavena dvěma druhy světločivných buněk, čípky a tyčinkami, jejichž pomocí se obraz vnějšího světa převádí do našeho vědomí. Podstatné je, že tyto světločivné buňky nejsou drážděny přímo světlem, ale reagují na koncentraci sítnicových pigmentů. Působením světla se sítnicové pigmenty rozkládají a jejich koncentrace se snižuje, zatímco při nedostatku světla dochází k jejich syntéze a ke zvyšování koncentrace. Tyto fotochemické reakce mění citlivost světločivných buněk a umožňují adaptaci našeho zraku v širokém rozsahu jasů a osvětleností. Žádná chemická reakce ale nemůže probíhat okamžitě, a proto si adaptace zraku vždy vyžádá určitý čas. Toto zpoždění by se mohlo hodnotit jako určitý nedostatek našeho vidění.

Obr. 2 – vidění při malém adaptačním jasu (vlevo) a při jasu velkém (vpravo)

Jas, na který je zrak v určitém prostředí adaptován, se nazývá adaptační jas. S rostoucím adaptačním jasem vzrůstají zraková ostrost a kontrastní citlivost. Při vyšším adaptačním jasu vidíme lépe (obr. 2). Zrak se automaticky obrací k místu největšího jasu nebo největšího kontrastu v zorném poli. Tato vlastnost se nazývá fototropický reflex. Nejčastějším druhem oslnění je oslnění kontrastem, které je způsobeno nerovnoměrností jasů. Zrak je adaptován na nejvyšší jas v zorném poli a není schopen rozeznat detaily v tmavé části pole.

Obr. 3 – půdorys obývacího pokoje s excentricky umístěným oknem

Rovnoměrnost osvětlení podél okenní stěny

Příkladem nízké kvality denního osvětlení může být dispozice obytné místnosti s excentricky umístěným oknem v rohu místnosti [8]. Obývací pokoj je osvětlen pouze balkonovými dveřmi v rohu místnosti, takže v místě modré pohovky je tmavý kout (obr. 3).

Zrak obyvatele bytu se při pohledu na okenní stěnu:

• Adaptuje na venkovní osvětlenost a je pak schopen sledovat krajinu venku, ovšem vnitřek pokoje vnímá tmavě (obr. 4a).
• Snaží adaptovat na jas tmavé části pokoje a je v té chvíli oknem oslňován (obr. 4b).
• Tento nepříznivý stav je možno upravit jen přisvětlením umělým světlem (obr. 4c).

Čím vyšší bude venkovní osvětlenost (zejména při přímém slunečním světle), tím únavnější bude nepohoda zraku, která bude působit v bytě neustále a dlouhodobě.

Excentricky umístěné osvětlovací otvory jsou příčinou malé rovnoměrnosti osvětlení podél okenní stěny. Ta narušuje zrakovou pohodu i zdraví osob, které místnost užívají dlouhodobě a trvale. Nerovnoměrnost osvětlení podél okenní stěny způsobuje větší nepohodu a je škodlivější než nedostatek světla v hloubce místnosti. Na šero v hloubce místnosti se zrak dokáže adaptovat, avšak oslnění při pohledu směrem k excentricky umístěnému oknu nepřekoná.

Obr. 4 – oslnění excentricky umístěným oknem

Denní osvětlení obytných místností v normách

Požadavky na denní osvětlení obytných místností během času podléhaly změnám, které zpočátku znamenaly zpřísnění, ale později (zejména po sametovém převratu koncem 80. let) docházelo k rozvolňování těchto požadavků. ČSN 73 0020 Obytné budovy (1955) [9] požadovala poměr plochy okna k ploše podlahy místnosti v obytných místnostech nejméně 1 : 8 a v místnostech příslušenství 1 : 12. Z dnešního pohledu bychom mohli oprávněně považovat tento jednoduchý požadavek za manifestaci obyčejné lidské hlouposti, je však třeba vzít v úvahu, že v době vzniku této normy nebyl ještě u nás znám pojem činitele denní osvětlenosti a model oblohy CIE 1 : 3 byl v té době teprve mezinárodně zaváděn. Příslušná technická normalizační komise tak tehdy neměla jinou možnost. Norma upozorňovala, že uvedené poměry ploch byly zavedeny za předpokladu volného prostoru před okny a při zhoršených podmínkách osvětlování bylo požadováno navrhovat okna „přiměřeně větší“.

ČSN 36 0048 Osvětlování obytných budov (1960) [3] již pracuje s pojmem činitele denní osvětlenosti a v nejtmavším místě požaduje jeho hodnotu D = 1,0 %. Norma ale předpokládala Lambertův model oblohy s konstantním jasem, takže požadavek ve skutečnosti není tak přísný, jak se na první pohled zdá. S oblohou CIE 1 : 3 pracuje až ČSN 36 0035 Denní osvětlení budov (1968) [4] a požaduje v nejtmavším místě místnosti hodnotu D = 0,5 %.

V osmdesátých letech dlouholetý zpracovatel československých technických norem Ing. arch. Jiří Matoušek (1927–2012) upozorňuje, že tehdejší požadavek normy nezajistí u okna dostatečně velký prostor s hodnotou D = 1,5 %, která je potřebná pro činnosti typu čtení a psaní. Tento nedostatek napravuje ČSN 73 0580-2 Denní osvětlení obytných budov (1992) [6], která navíc zavádí dva kontrolní body uprostřed hloubky místnosti s minimální hodnotou D = 0,75 % a průměrnou hodnotou z obou bodů D = 0,9 %.

Po roce 1989 u nás do značné míry končí výstavba sídlištních bytů na takzvané „zelené louce“. Aktivity stavařů se přesouvají ze státní do privátní sféry a z okrajů měst do jejich center, kde panují složitější prostorové a majetkové vztahy. Normy je za těchto podmínek stále obtížnější splnit, a proto dochází k rozvolňování dosud platných požadavků. ČSN 73 0580-2 Denní osvětlení obytných budov (2007) [7] ruší požadavek hodnoty osvětlení v nejtmavším místě obytné místnosti. V těchto místnostech se stále více uplatňuje funkční vymezení osvětlených ploch (zón), které bylo již dříve používáno při osvětlování průmyslových staveb. Důležité je, že dvojice kontrolních bodů v polovině hloubky místnosti (resp. v polovině hloubky osvětlené zóny) stále dobře zajišťuje dostatečnou rovnoměrnost osvětlení podél okenní stěny.

Obr. 5 – vývoj požadavků na denní osvětlení obytných místností

Stavební světelná technika po roce 1989

České technické normy nejsou závazné, pokud je závaznými neučiní jiný závazný předpis – zákon, vyhláška nebo nařízení vlády. Velké změny této legislativy nastaly po roce 1989, který znamenal zásadní ekonomickou a sociální přeměnu české společnosti směrem ke svobodě jednotlivce a k demokracii. Podnikání a bohatství přestalo být výsadou omezené skupiny nomenklaturních kádrů. Podnikat a bohatnout nyní může svobodně každý.

Tehdejší stavební právo – přizpůsobené výstavbě bytů organizované státem – však bylo zatíženo přísnými požadavky na hygienu a bezpečnost. Developerům neumožňovalo stavět rychle a levně, a bránilo tak překonání rozvíjející se bytové krize způsobené spekulativními nákupy bytů investičními společnostmi a bohatými jednotlivci.¹ Stavební právo se proto dostalo pod stálý tlak požadující zmírnění (nejen) hygienických požadavků, které údajně bránily rychlejšímu stavění. Autor článku zde nebude plakat nad tím, co se navzdory přijetí nové evropské normy ČSN EN 17037+A1 Denní osvětlení budov [12] stalo v nedávné době s prosluněním a denním osvětlením bytů v české stavební legislativě, ale zaměří se na věc zásadní, kterou je zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví [13].

Zákon 258/2000 Sb. a péče o veřejné zdraví v bytech

Jak již bylo uvedeno, autor tohoto článku nemá medicínské vzdělání, a proto nedokáže stanovit míru zdravotního rizika změn požadavků na denní osvětlení a proslunění bytů v naší legislativě, které se v nedávné době udály, dějí se a jistě se budou dít i nadále. Umělá inteligence a množství časopiseckých článků (např. [14]) nás ujišťují o souvislosti denního světla a slunečního záření s naší imunitou vůči infekčním nemocem. To ale nelze považovat za stanovení zdravotního rizika, stejně jako pamflet o rezidenci Jeseniova [15]. Znát zdravotní riziko znamená vědět, zda a za jakých podmínek všichni uživatelé tmavých a neprosluněných bytů onemocní a předčasně zemřou. Nebo zda jich předčasně zemře 70 %, 50 %, 20 %, 5 %, … Či žádný. Riziko mohou stanovit jen medicínsky vzdělaní odborníci, protože vědí (nebo alespoň tuší), co se děje uvnitř našich organismů a které nemoci nás ohrožují či mohou ohrožovat. Neboť svět virů a bakterií se neustále proměňuje a mutuje. V České republice však neexistuje pracoviště, které by se tímto problémem na medicínské úrovni zabývalo. Brání tomu zákon č. 258/2000 Sb. [13], v jehož § 13 chybějí byty ve výčtu staveb, kde je povinnost zajistit, aby vnitřní prostředí pobytových místností odpovídalo hygienickým limitům chemických, fyzikálních a biologických ukazatelů. Počínaje rokem 2001 proto přestala hygienická služba konzultovat podmínky životního prostředí v bytech a tato pravomoc přešla na stavební úřady.

Na stavebních úřadech je možné potkat mnoho velmi vstřícných a odborně zdatných úředníků (mnozí z nich, pokud studovali v Praze nebo v Liberci, byli autorovými studenty), je ovšem zřejmé, že tito pracovníci nejsou v porovnání s hygieniky ve stejné míře školeni k tak komplexnímu pohledu na prostředí v budovách. Přesto jsou už po celé čtvrtstoletí navzdory absenci potřebného medicínského vzdělání nuceni rozhodovat o věcech týkajících se hygieny a veřejného zdraví.

Ministerstvo pro místní rozvoj píše vyhlášku [16] bez možnosti konzultovat její text s odborníky na veřejné zdraví. Tento stav nevyhovuje ani architektům, kteří by chtěli projektovat zdravé a kvalitní byty, ale vyhláška [16] jim k tomu neposkytuje dostatečnou oporu při jednání s investory, kteří v nerespektování hygienických požadavků vidí možnost vylepšení ekonomiky své činnosti. Vzájemné nepochopení je hluboké i proto, že si málokdo uvědomuje rozdíl mezi technickými požadavky a povahou hygienických požadavků [17], [18]. Zatímco při překročení dovoleného zatížení stavby hrozí projektantovi při jejím zřícení a zranění či usmrcení lidí vězení v délce tří až deseti let [19], hygienické požadavky jsou nastaveny volněji. V odůvodněných případech umožňují štědré udílení výjimek. Je to dáno skutečností, že tyto požadavky chrání veřejné zdraví, tj. zdraví většiny, nikoli zdraví úplně všech občanů. Počítá se s tím, že případné zdravotní potíže nečetné skupiny méně chráněných uživatelů budov snadno vyřeší klinické zdravotnictví spolu se zdravotními pojišťovnami.

Úplné zrušení ochrany však v kritických situacích, jako byla např. epidemie covidu-19, způsobí jak problém nedostatečných kapacit zdravotní péče, tak jejího finančního zajištění ze strany pojišťoven (podrobněji viz [18] – do vyhledaváče TZB info Kaňka).

Je obtížné pochopit, proč se zdravotnictví zákonem č. 258/2000 Sb. [13] vzdalo kontroly a spolutvorby zdravého prostředí v bytech. I kdyby lidé v bytě jen přespávali, tráví v něm se svým zdravím více než třetinu života. Zdraví není možné dělit na veřejné a privátní. Je lhostejné, zda nemoc dostaneme někde na náměstí nebo doma v kuchyni. V obou případech stejnou měrou zatížíme zdravotní systém a zdravotní pojišťovnu svou chorobou.

Zdravotní rizika prostředí v bytech

Jestliže by se někdo podobně jako autor tohoto textu pokoušel stanovit zdravotní riziko nedávných legislativních změn požadavků na proslunění a denní osvětlení bytů, ocitl by se – obrazně řečeno – s kapitánem Yossarionem na ostrově Pianosa v dokonalé no-win situaci. Podle § 88a zákona [13] smějí zdravotní riziko určovat jen pracovníci vyškolení k povolání lékaře. Avšak podle § 13 téhož zákona [13] se zdravotnictví životním prostředím v bytech nezabývá.

Dokud u nás přetrvá tento rozporuplný právní stav, budou se zdravotní rizika prostředí v bytech nadále nekontrolovaně zvyšovat. Znepokojivé je, že zatímco vadné spotřební zboží je možno odvézt do sběrného dvora, tmavé a neprosluněné obytné domy s nízkými stropy a bez předsíněk WC budou stát v našich městech jistě déle než 100 let. Zdá se, že české stavitelství v současné době ke světlým zítřkům nekráčí. Stále je ale čas obrátit naše kroky správným směrem. Přejme si, aby se tak stalo a aby si byty stavěné v České republice zachovaly svoji až do nedávné doby poměrně vysokou kvalitu.

Třetím pokračováním končí stručná historie denního světla, kterou si autor pro časopis Světlo dovolil sepsat. V prvním díle došlo k nepříjemné nesrovnalosti. Definice dlouhodobého pobytu (dříve trvalý pobyt) je více než 4 hodiny za denního světla během jednoho dne a více než jednou týdně. Tedy nikoli 8 hodin, jak bylo uvedeno. Autor se za překlep omlouvá a děkuje čtenářům časopisu Světlo za přečtení všech tří textů.

Autor: doc. Ing. Jan Kaňka, Ph.D.

¹ Podle sčítání lidí, domů a bytů bylo v roce 2021 v ČR jen v bytových domech na 200 000 neobydlených bytů [10], což představuje dnešní cca pětiletou produkci nových bytů. V roce 2025 se byt v ČR prodával průměrně za 72 410 Kč za m2, v Praze dosáhla průměrná cena bytu v roce 2025 výše 131 520 Kč za m2.
Ceny bytů se v roce 2025 meziročně zvýšily průměrně o 10,6 % [11].

 

---

Literatura

1. Heller, J: Hlava XXII, Naše vojsko, Praha 1967
2. ČSN ESČ 70 – 1949 Osvětlování domovů, Elektrotechnický svaz československý 1949
3. ČSN 360048 Osvětlování obytných budov (1960)
4. ČSN 360035 Denní osvětlení budov (1968)
5. ČSN 730580 Denní osvětlení budov (1987)
6. ČSN 730580-2 Denní osvětlení obytných budov (1992)
7. ČSN 730580-1 Denní osvětlení budov – základní požadavky (2007)
8. Kaňka, J: Rovnoměrnost osvětlení obytných místností, TZB info 2023, dostupné z: https://stavba.tzb-info.cz/
   denni-osvetleni-a-osluneni/26207-rovnomernost-denniho-osvetleni-obytnych-mistnosti
9. ČSN 730020 Obytné budovy (1955)
10. V bytových domech je na 200 000 bytů, ve kterých nikdo dlouhodobě nežije. MMR dělá kroky, aby je dostalo
    zpátky na trh, MMR, Bydlení pro život, dostupné z: https://mmr.gov.cz/cs/microsites/bydleni-pro-zivot/clanky/
    v-bytovych-domech-je-na-200-tisic-bytu%2C-ve-kterych
11. Ceny nemovitostí, Český statistický úřad, dostupné z: https://csu.gov.cz/
    ceny-nemovitosti?pocet=10&start=0&podskupiny=014&razeni=-datumVydani
12. ČSN EN 17037+A1 Denní osvětlení budov (2019, 2023)
13. Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů
14. Jakoubková, D: Nedostatek denního světla může poškodit naše zdraví. Denní světlo je totiž nenahraditelné,
    Dřevo & stavby 4/2020, dostupné z: https://www.drevoastavby.cz/o-drevostavbach/zdrave-bydleni/
    nedostatek-denniho-svetla-muze-poskodit-nase-zdravi-denni-svetlo-je-totiz-nenahraditelne
15. Kaňka, J: Studie proslunění čtyř budov v ulici Jeseniova, TZB info 2025, dostupné z: https://stavba.tzb-info.cz/
    denni-osvetleni-a-osluneni/28280-studie-prosluneni-ctyr-budov-v-ulici-jeseniova
16. Vyhláška č. 146/2024 Sb. o požadavcích na výstavbu
17. Kaňka, J: Zelené údolí a povaha světelnětechnických limitů, Světlo 4/2025, str. 56–58.
18. Kaňka, J: Poznámka k povaze hygienických limitů, TZB info 2025, dostupné z: https://stavba.tzb-info.cz/
    denni-osvetleni-a-osluneni/29119-poznamka-k-povaze-hygienickych-limitu
19. Zákon č. 40/2009 trestní zákoník, § 143