Světlo jako médium: Mladí designéři hledají smysl, tvar i emoci
Publikováno: 30. 07. 2025
„Světlo je pro mě víc než technický prvek – je to médium, které dotváří náladu a dává tvar věcem, které by bez něj zůstaly neviditelné,“ říká jeden ze studentů z ateliéru designu nábytku a interiéru na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara na ZČU. Kromě něj jsme oslovili další dvě studentky ze stejnojmenného ateliéru a zajímala nás nejen jejich svítidla či světelné objekty, ale také to, jak a proč vznikaly, co bylo inspirací a co pro studenty znamená práce se světlem.
Ondřej Hruban,
svítidlo Wooden Glass
Student 2. ročníku, BcA., obor design nábytku a interiéru
„Wooden Glass je svítidlo, které vzniklo z potřeby vytvořit něco víc než jen zdroj světla. Je to objekt na pomezí funkčního prvku a designového solitéru,“ říká Ondřej Hruban. Kombinuje přírodní materiály, jako jsou dubová spárovka a sklo, s LED technologií. „Otočné horizontální tyče umožňují směrovat světlo podle potřeby, skleněné tubusy ho zároveň změkčují a rozptylují. Díky variabilitě uchycení i otáčení ramen se svítidlo snadno přizpůsobí konkrétnímu interiéru i situaci,“ vysvětluje autor.
„Hlavní inspirací byla snaha vytvořit světlo, které bude nejen funkčním, ale i výrazným prostorovým objektem. Něčím, co je jasně přítomné i v době, kdy zrovna objekt nesvítí. Chtěl jsem propojit precizní zpracování přírodního materiálu se světlem jako dynamickým médiem, které se proměňuje podle prostředí, denní doby nebo nálady uživatele,“ popisuje Ondřej. Zdůrazňuje, že zásadní pro něj byla i touha po jednoduchosti a čistotě formy: Hledání tvaru, který přirozeně zapadne do prostoru a zároveň mu dodá charakter. Materiál samotný – kontrast pevného dřeva a křehkého skla – podle něj sehrál důležitou roli nejen vizuálně, ale i v celkovém výrazu objektu.
Základem svítidla je dubová spárovka. Je to materiál, ke kterému se autor často vrací kvůli jeho pevnosti, tvarové stálosti, a především kvůli jeho výrazné kresbě. Ta dává každému kusu osobitost a vizuální hloubku, která se mění podle světla a úhlu pohledu. „LED pásky jsou zapuštěné přímo do dřevěných ramen, takže světlo přirozeně vyrůstá ze struktury materiálu. Přes skleněné tubusy se světlo rozptyluje, změkčuje a dostává jemnější charakter. Sklo zároveň funguje jako protipól k živému teplému povrchu dřeva. Je chladnější, hladké, ale v kombinaci s ním vytváří harmonii. Veškeré technické prvky jsou ukryté v centrálním bloku, takže nic neruší tvar ani celkové vyznění,“ vysvětluje Ondřej.
Světlo vnímá jako materiál, který se neustále mění. Nikdy není nic pevně dané. Reaguje na prostor, na povrchy, na denní dobu. Právě v té proměnlivosti tkví pro Ondřeje největší kouzlo i výzva. Stačí drobný posun ve směru nebo intenzitě – a atmosféra prostoru dostane úplně jiný výraz. „Baví mě, jak světlo ovlivňuje naše vnímání. Jak zvýrazní strukturu dřeva, rozechvěje barvu. Nebo jak naopak něco skryje. Překvapuje mě i jeho schopnost pracovat s emocemi. Jsou nehmatatelné, a přesto zásadně ovlivňují, jak se v prostoru cítíme. V tomhle smyslu je světlo pro mě víc než technický prvek. Je to médium, které dotváří náladu a dává tvar věcem, které by bez něj zůstaly neviditelné,“ říká.
Jaké jsou jeho profesní sny a vize?
„Do budoucna bych se chtěl dál věnovat navrhování smysluplných věcí. S důrazem na funkčnost, kvalitní zpracování a udržitelné materiály. Zajímá mě spolupráce s českými výrobci, kteří ctí řemeslo, tradici a preciznost. Láká mě navrhování prostorů jako celků, kde všechno funguje se vším a vytváří promyšlené prostředí. Vedle autorské tvorby mě ale baví i návrhy na míru. Postupně bych rád budoval vlastní značku. Jsem otevřený novým spolupracím. A konkrétně u tohoto svítidla bych rád posunul věci dál směrem k výrobě,“ uzavírá Ondřej.
Alexandra Ščuryová,
světelný objekt Lynkenx
Studentka 4. ročníku, BcA., obor design nábytku a interiéru
„Lynkenx je světelný solitérní objekt, který vnímám jako šperk interiéru. Jeho tvar vznikl vrstvením materiálů. Inspirovalo mne, jak se vrstvy řetízků přirozeně ukládají na tělo. Tento princip jsem převedla do vertikální formy, která působí elegantně, lehce a čistě,“ popisuje Alexandra. Světelný objekt je založen na tlumení záření, které se místo oslabení rozptyluje na přiléhající plochu mléčného skla. Světlo tak nevstupuje do prostoru, zůstává vázané na objekt a stává se přirozenou součástí jeho tvaru. Kromě osvětlení plní podle autorky také funkci dělicího prvku v prostoru.
Inspiraci našla Alexandra ve šperku – konkrétně ve vrstvení tenkých řetízků na lidském těle. „Šperk je často vnímán jako symbol elegance a vznešenosti. A právě tyto kvality jsem chtěla přenést i do návrhu solitérního svítidla. Vrstvením jednotlivých materiálů a linií ploch jsem dosáhla dojmu, že světlo působí dynamicky, jako by se jemně pohybovalo. Zároveň jsem se v každé vrstvě snažila zachovat jednotný minimalistický tvar. Dodává čistotu, soulad a vizuální rovnováhu. Je to objekt, který má ambici nejen svítit, ale stát se také šperkem interiéru,“ popisuje.
Při tvorbě světelného solitéru cíleně hledala rovnováhu mezi pevností a křehkostí, technikou a estetikou. Nosným prvkem se stala ohýbaná ocelová pásovina. Jako kontrast zvolila mléčné sklo, které propouští světlo, ale zároveň vytváří jemnou vizuální bariéru. „Vnitřní světelný prvek tvoří tvarovatelná LED hadice, která do objektu vnáší život a pohyb. Celek je postaven na principu vrstvení, kdy se materiály navzájem doplňují a zjemňují své vlastnosti. Důležité pro mě bylo, aby spolu materiály nefungovaly jen funkčně, ale aby komunikovaly i vizuálně,“ vysvětluje autorka.
„Práce se světlem mě zajímá právě pro jeho schopnost měnit charakter prostoru a působit na lidi. Je to zásadní nástroj, se kterým se vyplatí pracovat vědomě a promyšleně,“ říká Alexandra. Dodává, že ji zároveň nepřestává překvapovat, jak se světlo neustále vyvíjí. „Mění se technologie, možnosti ovládání i materiály, které designérům přinášejí nové příležitosti. Tento vývoj otevírá prostor neustálému hledání nových přístupů a řešení v designu. Právě tato dynamika dělá práci se světlem stále aktuální a podnětnou.“
Do budoucna chce Alexandra pokračovat v oblasti designu nábytku a interiérů, protože se v této oblasti cítí přirozeně a vidí v ní velký prostor pro růst. „Mým cílem je rozvíjet se profesně i osobnostně a věnovat se projektům, které jsou promyšlené, kvalitně zpracované a přinášejí něco navíc.“ Chce se věnovat designu, který má praktickou hodnotu, vizuální sílu a vzniká s ohledem na člověka i prostředí. „Věřím, že má kvalitní design schopnost pozitivně ovlivňovat prostředí kolem nás. A právě v tom vidím jeho budoucnost i svou vlastní cestu.“
Dora Kolářová,
svítidlo Candeliere
Studentka 3. ročníku, BcA., obor design nábytku a interiéru
„Candeliere je závěsné svítidlo, které kombinuje minimalistickou konstrukci s poetickým efektem stékajícího vosku. Zdroj světla tvoří ručně odlévané svíčky ze včelího vosku. Jsou dobarvené práškovým uhlím a zasazeny do hliníkových trubek. Při hoření vosk volně stéká po hranách konstrukce, čímž svítidlo postupně proměňuje. Nejen vizuálně, ale i symbolicky. Je určeno pro venkovní prostředí nebo prostory s vysokým stropem, kde se může stát výrazným rituálním a dekorativním prvkem. Například při oslavách nebo svatbách…“ představuje autorka své dílo.
Inspirací jí prý byly především středověké lustry, které pracují s ohněm jako přirozeným zdrojem světla. Zároveň reagovala na současný vizuální trend zvaný medieval core, který do designu navrací prvky středověké symboliky, materiálovosti a rituálnosti. Záměrně spojila tuto historickou inspiraci se současnými materiály. „Vznikl tak kontrast mezi minulostí a současností, mezi organickým a průmyslovým, který v objektu podle mě vytváří napětí i rovnováhu,“ vysvětluje Dora.
Jako materiál použila stříbrný dibond – kompozitní materiál, který umožňuje přesné frézování a zároveň je dostatečně lehký, aby mohl být použit pro závěsný objekt. Dále hliníkové trubky, které plní funkci technického prvku k uchycení svíček. Svíčky odlila z včelího vosku, který dobarvila práškovým uhlím. Kombinace přírodního vosku a technických materiálů vytváří kontrast, ale zároveň i harmonii mezi řemeslem a konstrukcí.
Světlo obecně pro ni představuje prostředek, který výrazně ovlivňuje atmosféru prostoru i charakter samotného objektu. „Zajímá mě jeho schopnost proměňovat věci v čase. To, jak reaguje na různé materiály, jak vrhá stíny, mění intenzitu a barvu. Při práci se svíčkou mě zajímá i moment nestability a pomíjivosti. Vnímám světlo jako nástroj, který dokáže dodat objektu určitý význam.“
V budoucnu by se ráda věnovala navrhování objektů, které propojují symboliku, příběh a materiál. „Baví mě experimentovat s tradičními technikami i současnými technologiemi, zkoumat vztah člověka k věcem, které ho obklopují. Chtěla bych víc propojovat produktový a konceptuální design, hledat cesty, jak skrze design vyprávět příběhy. Třeba takové, které se jinak ztrácejí nebo zůstávají neviditelné,“ říká Dora na závěr.
Autor: (red)
Přečtěte si také rozhovor s MgA. Štěpánem Rousem, Ph.D., který vede ateliér designu nábytku na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě v Plzni: O světle, řemeslu a smyslu designu
